Nad Kunovem se tentokrát sado-maso nekonalo
Kdo se zúčastnil loňských moravských béček v prostoru nad obcemi Nové Heřmínovy a Kunov, musel mít před letošním závodem OŽ, pořádaným stejným oddílem ve stejném prostoru, při vzpomínce na tehdejší krátkou trať neklidné spaní, ne-li přímo noční děsy. Jak jsme uvedli v Zápiscích 105, jednalo se o oblast naprosto nesmiřitelnou ke komukoliv, kdo se jí snažil prodrat, natož se pokusil nalézt kontroly a pokud opravdu existuje orienťácké peklo, tak musí vypadat nějak podobně. Leč neklidné sny tentokrát nebyly na vůbec místě, protože stavitel tratí tentokrát oblast loňského „zeleného pekla“ zcela vynechal a pro letošní klasický závod si vybral nejlepší pasáže tohoto lesního komplexu, což bylo určitě k dobru věci.
Shromaždiště závodu sice vypadalo tak nějak všelijak, ale k reptání to v žádném případě nebylo. Parkoviště nedaleko, bufet promptně uspokojoval základní potřeby závodníků a dominantní objekt shromaždiště, chátrající budova bývalého sanatoria, zhruba před 20 lety opuštěná, se snažila vzbudit dojem, že by tento víkend ještě mohla vydržet. Je zřejmé, že pamatuje podstatně lepší časy, a díky tomu, že není příliš na ráně, až na několik vysklených oken zatím úspěšně odolává nepříliš aktivním místním vandalům. Povětrnostní vlivy se však již notně podepsaly na opadané fasádě a zjevné ošuntělosti, pokud by chtěl někdo třeba porovnat její předcházející poměrně honosný vzhled se smutnou současností. To však závodníkům v hlavě asi příliš nešrotovalo, ti se obvyklým způsobem připravovali a soustřeďovali na nadcházející závod a s dostatečným časovým předstihem, neboť deklarované převýšení na start se tvářilo zlověstně, vyráželi řídce zarostlou pasekou vzhůru do lesa. Po překonání prudkého stoupaní, i když ne tak brutálního, jako nedávno ferratový úsek na Hanuši, se dostali do horních partií převážně listnatého lesa, který skýtal hodně volného prostoru pro stavbu kvalitních klasických tratí. Ty nabízely nejen volby postupu na delších přebězích, ale i dostatek zajímavých objektů pro umístění kontrol, ke kterým se dalo většinou úspěšně domapovat, i když sem tam některá by se dala zařadit i do kategorie „na náhodu“. Loňské znechucení po krátké trati vystřídalo letošní všeobecné uspokojení a někteří z toho byli úplně na větvi.
OOP se po delší době prezentovalo ve slušném počtu 14 osob, pokrývající celý oddílový věkový rozptyl, neboť mezi nejmladším a nejstarším zeje propastných 76 let. To bezpochyby dokládá, že OB je sportem, kde na věku nezáleží. Nechyběli nejmladší bratři v oddílovém triku, sourozenci Amixíkovi, teď už pomalu vystrkující růžky zpod máminy sukně a vydávající se s nadšením prozkoumávat svět a odkoukávat klukoviny, zvláště pak, když mají za kámoše mladého Lecha a za vzor již dostatečně protřelého Endžu Udeczka. Ale i tak se ještě občas zaběhnou přesvědčit, zda je starostlivá a vše jistící sukně pořád nablízku. Ta byla jako dozor i na trati kategorie HDR, ve které si vybojovali úžasné 4. a 5. místo, když Axík bratra Amíka v závěru nešetřil a ve finiši byl o pár vteřin rychlejší.
Pro další oddílový rodinný klan, branecké rytíře Udeczkovi, byl tento závod docela smolný. Nejmladší Endža, již zmíněný mentor omladiny, se v polovině závodu H10 dostal na druhou pozici, aby na následující kontrole, která ostatním nedělala žádný problém, ztratil téměř 10 minut, což ho natolik demotivovalo, že doběhl 6/6. Nabušený brácha Amuel v H16, z něhož před závodem vyzařovalo tolik energie, že by mohl dodávat do sítě, vydivočil hned první kontrolu, a protože to nebylo jeho jediné klopýtnutí, doběhl až 7/8, což mu po doběhu příliš velkou spokojenost ve tváři nevyvolávalo. Ani nejstarší Adek, startující v kategorii P, rodině Udeczků příliš slávy nepřinesl. Do potíží se dostal hned na druhé kontrole, zjevně obtížně nalezitelné, protože i u více než poloviny jeho soupeřů svítilo toto políčko v tabulce mezičasů červeně. Bojovnost v závodě mu však upřít nelze, zvláště pak daleko nejrychlejší doběh od sběrky do cíle ze všech dospělých závodníků OOP.
Irka v H55 se v poslední době potýká hlavně se slabší fyzičkou, protože mapově se stále může opírat o bohaté zkušenosti kdysi špičkového závodníka. Jeho dres se však ve spodní části hrudi stále více a více napíná, a to mu na závodní dravosti nepřidává. Tentokrát nebyl ani ve své obvyklé kůži, umístění 6/6 svědčí o tom, že trať ho musela pořádně potrápit. Ani holkám dolňolhoťačkám závod moc nesedl. V D16 měla Ela na trati nějakou vynechávku, a ať už to byl renonc nebo záměr, disk ji minout nemohl. Naopak Ana potřebuje k závodění výzvy. Je to urputná bojovnice, která na délku trati, její obtížnost a čas strávený v lese nehledí, a proto opět upřednostnila šestikilometrovou trať D35 před svou kratší, věkově odpovídající. Protože v této kategorii startovaly jen dvě závodnice, druhé místo s velkým odstupem za vítězkou žádným mimořádným úspěchem nebylo, i když to určitě uspokojilo její potřebu se vybít.
Kategorii D55 dodalo OOP celou polovinu závodnic, což svědčí o tom, že ženy středního věku mají v tomto oddíle početní dominanci. A díky Occe i výkonnostní, protože její odstup od druhé v D55 byl impozantní. Vůbec nevadí, že vítězství šéfky oddílu vyvážily na opačném pólu pořadí doběhnuvších Ana Inčíková a Va Rabicová. Úspěšné absolvování tak těžkého závodu je pro obě důležitější než dosažené pořadí.
Iloš v H65 potvrdil, že svým pomalým během, ať už po cestách nebo mimo ně, na špičku své kategorie nemá. A to měl ještě štěstí, že v nejzapeklitějším úseku své trati, kdy brzo odbočil z cesty do nepřehledného porostu, jen díky svým dlouholetým zkušenostem správně odhadl, za koho se má zavěsit, aby ho ze svízelné situace dostal a dotáhl ke kontrole. Umístění 4/8 bylo v tomto závodě jeho možným maximem.
I trio oddílových nestorů v H75 svou trať zvládla dobře. Tanda opět atakoval čelní místa, bohužel díky zpackané první kontrole to bylo tentokrát „až“ 3/9, a jeho kolegové, Řeťa a Osan, se pak ve výsledcích opět seřadili za sebe (6 a 7/9). Řeťa zatvrdnul na první kontrole ještě více než Tanda a před Osana se dostal až v momentě, kdy i on udělal jedinou větší chybu, což je u něj při tak těžkém závodě nadprůměrný výkon.
Po závodě si určitě všichni spokojeně oddechli, že to mají zdárně za sebou, a že závod předčil, v kladném slova smyslu, očekávání, ať už byla jakákoliv. A kdyby si všichni oddechli současně jihovýchodním směrem, možná by to trochu pomohlo těm, kteří ze závodu odjížděli domů na kole.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA