Po suchém únoru Suchá Rudná
Oddílové soustředění OOP, konávané tradičně na závěr podzimní části závodní sezony, tentokrát zcela výjimečně sklouzlo až do jara následujícího roku, a to z důvodu vyšší moci. Tou byla zářijová povodeň, která bez výhrady zaměstnala členy oddílu smysluplnějšími činnostmi než sportovními radovánkami a zábavou. Dvoučlenný pořadatelský tým ve složení Va Ociánová (dále jen Ocka) a Adek ale splnil svou čestnou povinnost a s vynuceným zpožděním uspořádal oddílovou akci před začínající jarní části závodní sezony. Místem konání se stala známá lokalita v Suché Rudné, jejíž zázemí reprezentoval na místní poměry masívní hotel Paramon se slušnou ubytovací kapacitou, slušnou kuchyní a restaurací a slušnou a milou paní domácí. Ubytovací kapacita však byla tentokrát překvapivě nedostatečná a oddíl byl vytlačen více než šedesátihlavou školou v přírodě do nedalekého penzionu U Toma, což se nakonec ukázalo být výhodné, protože jeho apartmány byly dané akci přátelštější než strohé pokoje hotelu Paramon. Ostatní služby však byly poskytnuty v plné šíři, což ocenili hlavně milovníci fazolí a dětské krupičky, kteréžto pochutiny si coby jeden ze snídaňových chodů oblíbili při předcházejících pobytech. Hlavním bonusem této lokality, pro danou akci nezbytným, je nedaleký zmapovaný prostor, který však podobně jako jiné lesy v našem regionu trpí neutuchající lesnickou činností, která ještě nedávno kvalitní mapové prostory mění na obtížně průběžná rubaniska. Avšak k tomu se ještě dostaneme.
Přihlášení členové oddílu se sjeli v pátek v podvečer v téměř plném počtu a po ubytování a večeři se odebrali zabydlovat si své apartmány a následně společně rozkonzumovat přivezené zásoby pochutin a tekutin. Připomenutí svátku Adka mělo višňovou příchuť, nijak to však nepřeháněli, protože věděli, že je příští den dopoledne čeká nelehký závod, který má určitou prestiž a nelze jej brát na lehkou váhu.
Chvíli po sobotní snídani tedy vyrazili na určené místo startu vzdálené 2,5 km, což by mohlo posloužit jako dobrá zahřívací vložka před závodem, kdyby ovšem své rozehřáté svaly nemuseli nechat opět vychladnout. Pořadatelé totiž pravděpodobně podcenili včasnou přípravu a pro technické potíže zahájili roznos kontrol se zpožděním, což navíc díky neaktualizované mapě a neodklizeným pozůstatkům těžby dřeva bylo zdlouhavější, než bylo předpokládáno. Stavitelce kontrol Occe se sice podařilo umístit téměř všechny kontroly na svá místa, i když nutno podotknout, že na svých místech se dané objekty ne vždy nacházely. Navzdory tomu to zkušená mapařka v nepřehledném a místy zpustošeném terénu zvládla s pouhým hodinovým zpožděním, což si zaslouží uznání. Připravení závodníci čekající na startu se snažili předstírat trpělivost, vyhřívali se v závětří na sluníčku a dělali, hlavně, když se pak stavitelka kontrol vrátila, že jim to vůbec nevadí. Jediný, kdo projevoval jistou nervozitu z její delší nepřítomnosti, byl v roli řidiče její manžel Voš, který si jakožto neorieťák dělal blíže nespecifikované starosti, i když je známo, že poslední vlk byl v oblasti uloven v roce 1841. Po technické stránce závod proběhl hladce, kontroly pípaly nebo aspoň blikaly, žádná nebyla ukradena a všechny byly všemi nalezeny, i když některé jen s pomocí nepublikovatelných výrazů.
Závod, jak Ocka v úvodu sdělila, byl koncipován jako závod štafetový, tedy s hromadným startem, kde farstu tvořil tak zvaný motýlek umístěný v nejzajímavější části prostoru. Byla to reakce šéfky oddílu na neúspěchy ve štafetových závodech v posledních cca 10 letech, takže pokud by se náhodou oddíl v budoucnosti nějakého štafetového závodu chtěl zúčastnit, mohli by nominovaní závodníci čerpat ze zkušeností nabytých v tomto závodě, což by na jejich výkon mělo nepochybně nedozírné pozitivní výsledky.
Hlavní odpolední aktivitou pak byla vycházka do nedaleké vesnice, kde se skupina chtěla v restauraci U Supa osvěžit a posilnit, aby vydrželi až do večeře. U Supa si však dali pro jistotu pouze zeleninovou polévku, protože mít mrchožrouta v názvu restauračního zařízení, to v nich vyvolávalo jisté pochybnosti o kvalitě a čerstvosti masných surovin pro přípravu jídel. Zpáteční cestu si prodloužili návštěvou lyžařského areálu, šplhat na Anenský vrch se však už nikomu nechtělo. Ti, co se odpoledního výletku nezúčastnili, využili volný čas k testování chutnosti plzeňského piva v další z místních restaurací nebo k meditaci v horizontální poloze. Jistým oživením byl příjezd posledního účastníka soustředění, Ýkorky, kterého v době jeho nepřítomnosti zastupoval, hlavně co se chuti k jídlu týče, jeho pes Kiki.
Po večeři a základním doplnění tekutin se účastníci shromáždili v jednom z apartmánů, kde k překvapení všech byla připravena kvizová soutěž, kterou moderoval sám její autor Adek. Dříve byly podobné soutěže součástí téměř každého soustředění, ale pak to upadlo z nám neznámých příčin v nemilost. Rychlebyly vytvořeny čtyři přibližně rovnoměrně silné týmy, které urputně bojovaly o každý bod. Kviz byl koncipován jako biatlonový závod, kde se střídaly otázky vyžadující bleskovou odpověď, což mělo představovat střelbu, s otázkami, které byly obsáhlejší, tedy něco jako běžecká část. Naštěstí trestná kolečka kolem penzionu se při nesprávných odpovědích běhat nemusela. Bylo radostí pozorovat, jak se soutěžící postupně dostávají do ráže a snaží se vydolovat ze svých pamětí zbytky léty zavátých vědomostí, a jak se jejich synaptická neuronová spojení přenášející informační vzruchy v šedých kůrách mozkových jenom míhají. Některé odpovědí, proklamované autorem jako správné, a také formulace některých otázek vyvolávaly občas bouřlivé diskuse, za které by se nemuseli stydět ani poslanci v českém parlamentu. Avšak odborná úroveň diskutujících zde byla zjevně vyšší než ve zmíněné instituci, o úrovni morální ani nemluvě. Naštěstí se Adek nedal přespříliš horlivými členy jednotlivých týmů ovlivnit ani rozhodit, nechal sporné strany se vykecat a s úsměvem rozhodl podle svého. Z příznivých reakcí soutěžících po skončení kvizu je zřejmé, že tento typ soutěže by měl mít na oddílových soustředěních své pevné místo a je určitě dobře, že díky Adkovi došlo k jeho vzkříšení.
Po zklidnění rozcloumaných emocí vklínila šéfka Ocka do večerního programu i pracovní vložku, při níž seznámila osazenstvo s postupem příprav na nadcházející závod, který oddíl bude pořádat, provedla rozdělení osob na jednotlivé úseky a zmíněn byl také závod pro vozíčkáře, jehož pořádání bude nedlouho poté následovat. Volná zábava a konzumace směsice pochutin, nad jejichž nutriční hodnotou by nejeden dietolog povážlivě kroutil hlavou, pokračovala vesele a nadšeně až do doby, kdy se převážná část již unaveného osazenstva postupně odebírala do svých pelechů, a zbývajícím nezbývalo než se po zodpovědném likvidaci nedopitků k nim přidat.
Po nedělní snídani proběhly nezbytné závěrečné oficiality. V prvé řadě to bylo očekávané vyhlášení výsledků a odměnění vítězů i nevítězů cenami a upomínkovými předměty, které připravila Ocka s pomocí dalších sponzorů. Poté následovalo losování dvou pořadatelů příštího soustředění, nyní nově pomocí rulety, a závěrem došlo k vyrovnání dluhu vzniklého ze sázky, podle našeho zjištění však nezdaněné a tedy nelegální. Pozor na to, ať se tento nešvar nedostane na veřejnost.
Přestože nedělní ráno přineslo mírnou změnu počasí k horšímu a ti vyděšenější, vybaveni digitálními předpověďmi, vyvolávali paniku v očekávání brzkého příchodu deště, vydalo na statečné gró oddílu na závěrečnou relaxační vycházku zpestřenou již prověřeným polévkovým sedánkem. Mezitím se už domů vydal práce nedočkavý Irka a cyklistickou sezonu zahajující Iloš a po návratu z vycházky a dohledání ztracených klíčů se rozjeli domů i všichni ostatní.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA