TJ Opava oddíl orientačního běhu

Klasika u Bělé bez přívlastku

Obec Bělá, nikoli však pod Bezdězem, která je v českých koutech turisticky známější, ani pod Pradědem, což odkazuje na blízkost nejvyšší hory Moravy, ale ta bez jakéhokoliv přívlastku, nacházející se téměř na dotek hranice s Polskem, je vklíněná do lesnaté části Opavské pahorkatiny, a díky této své poloze se stala centrem dalšího ze závodů OŽ MSK. Nachází se uprostřed regionu hrdých Prajzáků, a jak to už na Prajzku bývá zvykem, jedná se o výstavnou obec, čistou a upravenou, a tam, kde se domorodcům nezdá být vše úplně v pořádku, pracují přičinlivě na jejím vylepšení, jak se mohli účastníci závodu na několika místech sami přesvědčit. Každá  správná obec má mít nějakou pozoruhodnost a k těm místním patří Priessnitzovy lázně s lesním léčivým pramenem Židlo a Křesťanský labyrint, jehož přesný účel se nám pro nedostatek času nepodařilo zjistit. Do koloritu úhledné obce zapadlo i přívětivě vyhlížející shromaždiště v zázemí fotbalového hřiště, které dorazivším závodníkům skýtalo možnost nejen občerstvení a pohodlného převlečení, ale taky úkrytu před očekávaným deštěm. Ten naštěstí nepřišel, ovšem stopy jeho přítomnosti v předchozích dnech byly v lese patrné. Kolorit pohodové atmosféry doplňoval na nedalekém návršíčku stojící a z mírného nadhledu na všechno to hemžení přihlížející kostel sv. Jana Křtitele, který celému obrazu dodával nečekaný duchovní rozměr. Patron kostela, jak je historicky doloženo, zemřel mučednickou smrtí, neboť i když byl svým příkladným asketickým životem mezi lidem velmi oblíbený, nevyhnul se konfliktu s tehdejší mocenskou autoritou, kterou si dovolil kritizovat, podle nás zcela oprávněně, načež byl pro jistotu sťat, to aby už více neprudil, ale předtím stačil pokřtít mimo mnoho jiných i Ježíše Krista, čímž mu obě tyto osudové události zajistily nehynoucí slávu. Účastníkům závodu však žádné nebezpečí jako Janu Křtitelovi nehrozilo, a slávu, i když asi ne nehynoucí, si v závodě mohl kdokoliv vysloužit bez jakékoliv obavy z tělesné újmy.

Pořádající oddíl SOP mapově obhospodařuje okolní, na oblastní poměry docela rozsáhlý lesní komplex, který mohou pravidelně využívat ze všech stran, což taky činí, protože není moc jiných míst v MSK regionu se zdravým a pěkným lesem nacházejícím se v nížinných partiích, kde by se dala postavit hezká klasika. A ta se jim v tomto závodě zjevně povedla. Řada závodníků byla sice překvapena na současné zvyklosti neočekávanou délkou svých tratí, ale to jenom proto, že většina závodů OŽ se koná na sprintových nebo krátkých tratích a do pořádné klasiky s delšími tratěmi se nikomu moc nechce anebo oddíly vhodnými prostory nedisponují.

Vzrostlý les v nejlepších letech, nacházející se ve zmapovaném prostoru, byl převážně slušně průběžný, ovšem v místech s řidší hustotou stromů silně zarostlý travinami a kapradím. Díky vydatným dešťům a nezbytnému příspěvku UV záření slunečního spektra proběhly v lese bouřlivé fotosyntetické procesy, které vyhnaly do výše a bujnosti veškerou zeleň. Ta rychle běžící závodníky vydatně zpomalovala, pomalu běhající závodníky nutila přecházet do chůze a šourající se veterány klopýtat o klacky a jiné překážky skryté v podrostu a občas je dostala až do polohy ležícího a klejícího střelce. Problémy s vysokorostoucími kapraďorosty měli hlavně ti nejmenší, kteří si místy museli připadat jako v džungli. Celý závodní prostor byl naštěstí prošpikovaný sítí hlubokých roklin a údolí, které byly k běhu často přívětivější než zatravněné partie lesa. Kdo toho dokázal využít, netratil.

Účast oddílu OOP v Bělé byla opět uspokojivá, i když pro některé z nich byl závod nad síly, které byli ochotni pro jeho úspěšné zdolání vydat. Vůbec se nedařilo Telle v D14, která se na prvních čtyřech kontrolách vůbec nechytla, z čehož asi usoudila, že nemá cenu v trápení a dojití do cíle bylo pro ni určitě vysvobozením. Statečněji si počínala Ela v D16, která doběhla 5/7 a nejlepší mezičas v kategorii ze sběrky do cíle svědčí o tom, že sil ji na závěr zůstalo ještě dost. Anka to stále usilovně řeže v D35 a umístění 3/5 ji určitě těší, i když ji jedna z kontrol dala pěkně zabrat. Anda svůj závod píchla, i když asi z jiných důvodů než Tella. Pravděpodobně šla už s tímto záměrem do lesa, protože trať D45 byla na její náturu příliš dlouhá a k rozhodnutí zkrátit si ji o pár kontrol možná přispělo i to, že startovala hodně pozdě a hrozilo, že v nedaleké rybárně, kam měla po závodě namířeno, by mohli dojít pstruzi. Boj ve vysoké trávě naopak úspěšně zvládla Va Rabicová v D55 (11/14). O tom, že si pěkně mákla, svědčil její útrpný výraz po závodě, jenž měl nebetyčně daleko k úsměvům, které rozdávala před startem. V H55 statečně zabojoval Ecoš, a i když na své trati strávil téměř dvě hodiny a v závěru udělal nečekané chyby, nevzdal to. Určitě se už těší, až si příští rok uleví postupem do H65 a rozšíří tím oddílovou flotilu starců této kategorie. Tu v tomto závodě mimořádně posílil Irka Yšavý, který se asi nechtěl v nižší kategorii na klasické trati zbytečně trápit. Potrápil tím ale své oddílové souputníky Ýkorku a Iloše, které svým umístěním 4/12 odsunul na 6/12, resp. 7/12, což samozřejmě myslíme jako nadsázku. Další oddílová trojice startovala v H75, a to velmi úspěšně. V závodě opět exceloval stále se fyzicky i výsledkově lepšící a ve dvou oblastech alternující, dokonale rozzávoděný Tanda, který si skalpy svých slovutných soupeřů už pomalu nebude mít kde věšet. Za svůj výkon se ale nemusejí stydět ani dva zbývají borci, Řeťa a Osan, i když jejich umístění 5/9 a 6/9 mohlo být při troše štěstí ještě lepší. Řeťovi chyběla jedna vteřina k tomu, aby se vyhoupl o pořadí výše a Osan, který byl ještě za polovinou závodu průběžně třetí, se po svém téměř standardním čtvrthodinovém kufříku propadl až na šestou pozici.

Šéfka Ocka, která na minulých závodech ŽB v Zábřežské vrchovině jako jediná z oddílu úspěšně zaběhla obě tratě, když byla jednou těsně druhá a jednou zvítězila, tentokrát nestartovala ve své kategorii D55, ale dala před vlastním závodem přednost výchově nejmladší generace, čímž dopřála Axíkovi a Amíkovi Olederovým možnost vzájemného souboje v kategorii HDR, když se o doprovod podělila s mámou Íšou. Ani se jí moc nedivíme, je určitě velikým potěšením pohledět na tu spontánní radost z pohybu, přirozenost a lehkost, kteréžto vlastnosti se pak v průběhu let stále více a více vytrácejí. Olederovic haranti dorazili do Bělé včetně nejmladšího kouska, kterého více než orienťák zajímalo provádění lotrovin, ze kterých měl rošťáckou radost, ale už se byl nucen pro nedostatek hlídacích kapacit taky zapojit a zatím nanečisto si vyzkoušet, jak to v lese chodí. Jakým způsobem proběhlo rozdělení závodníků a doprovázejících do dvou týmů se nám nepodařilo zachytit, protože dvojčata jsou od sebe zcela nerozeznatelná. Jsme schopni jen doložit, že tým ve složení Amík + Babička byl ve vzájemném souboji úspěšnější a v kategorii HDR zvítězil i celkově, zatímco tým ve složení Axík + Máma + přívažek obsadil sedmé místo. Doufáme, že okamžité odvolání méně úspěšného realizačního týmu, tedy mámina doprovodu, zatím nehrozí. K rodinnému souboji došlo taky v kategorii P3, kde se spolu utkali sourozenci Ramlovi. Rozdíl mezi rychlostí pohybu v terénu, kterou má lepší Ranta a kvalitou mapování, kde naopak dominuje Arin, se tentokrát díky těžkému podkladu razantně vychýlil ve prospěch rychlejšího Ranty, který trať zdolal v kratším čase.

Se závodem a vším kolem dokola vládla všeobecná spokojenost, škoda jen, že pořadatelé nevyhlásili jako doplňkovou disciplínou lovení, případně vytahování klíšťat, kterými les nadmíru oplýval. Roztoči svou aktivitu roztočili do velmi vysokých obrátek a bylo zřejmé, že si na závodníky už dlouho brousili svá kusadla. V lovecké disciplíně by měli větší šanci uspět ti, kteří v lese strávili delší dobu a pohybovali se pomaleji, což by bylo férové. Mezi kandidáty na vítězství by určitě figurovala Íša z OOP jakožto R v kategorii HDR, která si z lesa donesla zhruba 20 jedinců, ať už zakousnutých nebo si vhodné místo k zakousnutí teprve vybírajících. Určitě to stojí za zvážení jako jeden ze způsobů smysluplného využití času před vyhlášením výsledků.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Dobytí  Šelenburku

Město Krnov má na svém JV okraji 3 dominanty, z nichž dvě, barokní poutní kostel a cvilínská rozhledna, jsou zdaleka viditelné. Ta třetí se ukrývá v lesním porostu nedaleko od nich a kdo tuší, kam se má podívat, ten v období, kdy ve výhledu nebrání listí, může mezi kmeny a větvemi stromů zahlédnout kontury zbytků zdí hradu zvaného mimo jiné Šelenburk, který kdysi sloužil především k obraně stezky vedoucí podél řeky Opavy do Krnova a dále do Slezska. O zařazení bývalého hradu do kategorie zřícenin se postarala jeho pohnutá cesta historickými událostmi, jak už to v temném středověku většinou bývalo. Původně dřevěný hrad byl v 13. století zničen při nájezdu Tatarů a jeho již kamenný následovník posléze neodolal konfliktům z dob Česko-uherských válek, kdy byl rovněž silně poničen. Na začátku 16. století se dostal přes několik vlastníků do rukou Jiřího ze Šelmberka, který jej nechal opravit a díky němuž získal nový název Šelenburk. Původně se totiž jmenoval Cvilín nebo též Czwelin, protože už tehdy naši severní sousedé trochu obtěžovali svými požadavky na používání dvojjazyčných místopisných názvů. Přestavba dále pokračovala až do podoby loveckého zámečku, což se následně ukázalo být poněkud neprozíravé, protože místo středověkých šlechtických radovánek nemohlo zůstat nepovšimnuto oblíbeným kratochvílím z období třicetileté války, mezi něž patřilo mimo jiné i plenění a plundrování. Následkem toho začal hrad pustnout, a co nezničil zub času, to dokonal v 19. století rozvoj dopravy, kdy zdivo hradu bylo rozebráno a použito na stavbu silnic. Původně holý kopec byl před více než sto lety na popud místního vizionáře, Rouzka z Rouzkova, zalesněn, protože ten správně vytušil, že lesní porost se může někdy v budoucnu při obraně hradu hodit. A jak se později ukázalo, měl naprostou pravdu.

Tolik z poněkud delšího historického exkurzu, ale pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si i informace aktuální, z časů přítomných.

Onoho jarního slunečného sobotního rána se pod hradem shromáždilo na 300 nedočkavých nájezdníků, kteří netoužili po ničem jiném, než zříceninu dobýt. Obránci bývalého hradu, převážně místní domorodci pod vedením potomků Rouzka z Rouzkova, posíleni přiženěným Ájošem Pavským, byli sice v menšině, ale pevně odhodláni nedat útočníkům nic zadarmo. Mohli se opřít o perfektní znalost terénu, a proto své obranné prvky rafinovaně rozmístili ve svažitém a velmi členitém terénu okolí hradu, do různých zapeklitých jam, prohlubní a údolíček, často ukrytých v porostu, aby útočníkům jejich dobyvačnost co nejvíce znepříjemnili.

Přesně po odbití jedenácti úderů na kostelních hodinách začal tuhý a neúprosný boj. Do lesa se v minutových intervalech vrhaly nové a nové vlny útočníků a s podporou svých zbraní, buzoly a mapy, systematicky pročesávaly těžko přístupný terén. Jejich tajným zvědům se podařilo v předstihu ukořistit plány hradu i okolí a díky pečlivé topografické přípravě postupně získávaly nad obránci převahu. Nakonec se jim podařilo, i přes velké vyčerpání a mírné ztráty, objekt dobýt. Závěrečným útokem byly proraženy vozové hradby a obráncům hradu nezbylo nic jiného, než se vzdát a uznat svou porážku. 

Mezi kohortou dobyvatelů svým hrdinstvím a bojovým nasazením vynikal i statečný oddíl bojující pod slavnou zástavou OOP.  Ze svého ležení pod vrchem Cvilínem podle předem připraveného plánu vyrážely jeho jednotlivé šiky postupně vzhůru do bitvy. Velitelka bojového oddílu, Její veličenstvo vévodkyně Ocka z Ociánova, neváhala nasadit do zteče ani nejmladší generaci, a to již dřívějšími bojůvkami otrkané panoše Ubíka, Amíka a Axíka, aby pod vedením samotné vévodkyně a Její jasnosti Ichalky uplatnili své stávající bojové zkušenosti a získali nové. Pozadu nezůstal ani panoš elév Onzík, jemuž sekundoval zkušený baron von Ietraszek. Odvahou panošů se nenechaly zahanbit ani přítomné komtesy, Lizabeta s Málkou a nejmladší komteskou Inou, které se bojovým nadšením svým protějškům zcela vyrovnaly. Také skupina mladých neohrožených kopiníků ve složení Etr ze Trohalmova a Enža z Rankoviště své bojové úkoly úspěšně zvládla. A to i bez podpory lučištníků a kušníků, kteří byli z bitevní sestavy pro nedávnou vzpouru vyřazeni. Ještě dobře, že si rozhodná vévodkyně Ocka z Ociánova dokázala zavčas udělat ve svých řadách náležitý pořádek.

Po chvíli vyrazila ze zálohy i těžká a lehká jízda pod vedením maršála Tandy z Iráskova. Svou maršálskou holí usměrňoval udatné rytíře těžké jízdy, Adka z Rankoviště a Irku Yšavce ze Ábřeha, kteří zajišťovali levé křídlo, i příslušníky lehké jízdy, Iloše z Ychlíkova a Voše II. z Ociánova, kteří měli na starosti pravé křídlo, zatímco nejzkušenější rytíř, hraběcí milost Řeťa, se směle a nebojácně vrhl do lítého zápolení ve středu bitevní formace. Nikdo určitě nepochybuje, že v boji nechali všechny své síly.

Ani dámský element bojového oddílu OOP nezůstal pozadu. Pod dohledem markraběnky Ídy z Ájkova v řadách dobyvatelů urputně bojovaly jak zkušená baronka Ana ze Vidrnochova, tak i méně zkušená, ale o to více odhodlaná hraběnka Lára ze Trohalmova, a po boku s nimi také jako vždy nenápadná lady Ela z Olnolhotska.

Přestože je nepochybné, že za svou oddílovou čest se všichni rvali udatně a neohroženě, nelze nezmínit nejúspěšnější bojovníky, zvláště když se jedná o nastupující generaci.  Mezi nejmladšími panoši vynikla zatím trojčlenná ociánovsko-olederovská klika ve složení Ubík, Axík, Amík. Slovo „zatím“ jsme použili záměrně, protože v záloze čekají další dva kousci, z nichž si to Ina v lese už vyzkoušela, zatímco Ates je pro vypuštění do lesa, jak se zdá, ještě nezpůsobilý. Také mladá komtesa Málka překvapila nejen úspěšným počínáním v nelehkém zápase, ale hlavně svou odvahou a samostatností. A panoš Onzík, který si odbyl svou bojovou premiéru, se už těší, že si to příště s protivníky rozdá sám.  

Ač bylo dobojováno, bílá vlajka ve větru nevlála, protože útočníci a obránci se dohodli na remíze. Obránci čestným způsobem ocenili úsilí útočníků a ti se naopak zavázali, že si své bojové choutky nechají na nějaký čas zajít.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Ve čtvrtek 1. 5. 2025 uspořádal oddíl OB  TJ Opava tradiční orientační závod pro vozíčkáře a současně i závod pro místní orientační běžce v rámci Okresní ligy mládeže. Akce byla realizována v úzké spolupráci se sportovní ZŠ Englišova, která poskytla zázemí a všechen potřebný servis pro její účastníky. Chtěli bychom touto cestou zástupcům školy velmi poděkovat.

 Sportovní akce se za příjemného slunečného počasí zúčastnilo 20 zdravotně postižených osob z Opavska i jiných měst ČR a více než 50 dalších běžců, především mládeže. Závod probíhal v prostoru sídliště Englišova a jeho okolí za plného provozu, přejezdy a přechody ulic byly pořadateli zajištěny.

Fotodokumentaci ze závodu si můžete prohlédnout zde.

Dvakrát Třinec a pokaždé jinak

Doufáme, že jste si užili velikonočních svátků v poklidu jako my, zahraniční dopisovatelé, i když musíme přiznat, že jistý neklid v nás vyvolávalo pomyšlení spjaté s dodržováním vašich českých, z našeho amerického hlediska dosti brutálních velikonočních tradic. Od té doby, co jsme vyhladili Indiány, si už takové drsné počínání neumíme u nás za oceánem vůbec představit. Pokud ale patříte k těm, co svátečnímu poklidu příliš neholdují, mohli jste dát přednost třeba účasti na vícedenních závodech OB. Ty proběhly na dvou místech v republice, z nichž ty tradičnější a více navštěvované mají Velikonoce dokonce i v názvu. Existují samozřejmě i jiné možnosti, jak si svátečního volna užít, ale to už bylo zcela na vás.

Následující povelikonoční víkend již patřil běžným žebříčkovým závodům. Pro závodníky MSK oblasti se o pořadatelství postaral oddíl TRI, který do jednoho dne, což není v poslední době neobvyklé, zhustil hned dva závody. Dopolední sprint se odehrál ve známém prostředí třineckého lesoparku a přilehlého sídliště, které poskytlo dostatečný prostor k příjemnému proběhnutí. Pečliví pořadatelé ve snaze poskytnout účastníkům co největší komfort, vylepšili závodní prostor tím, že pěšiny v lese vysypali dřevěnými štěpkami a vytvořili tak přímo komfortní, měkoučký a téměř neblátivý podklad. Však taky věděli, proč si mají závodníky předcházet a hýčkat. Dopolední běžecká pochoutka totiž musela závodníkům při odpoledních štafetách pořádně zhořknout, protože ty se naopak běžely, pokud vůbec mimo cesty běžet šlo, sice v rovinatém, ale nepříjemně zabušeném lese, houštím a trním oplývajícím.  

Co se týká oddílu OOP, s potěšením můžeme konstatovat, že s nastupujícím jarem se závodnická aktivita jeho členů zvýšila, což je věc jistě chvályhodná. Méně chvályhodné však byly výsledky dopoledního spritového závodu, a to zvláště v kategoriích, obvykle úspěšných. V H65 si rezultát „disk“ při vyčítání čipů vyslechli oba aktéři, neboť jim shodně chyběla jedna z kontrol. Zatímco  Ýkorka nechápal, proč nemá zaznamenanou sběrku, kterou si určitě razil, Iloš si po prostudování mapy uvědomil, že místo své předposlední kontroly orazil jinou, která byla o pár metrů blíže než ta jeho. Funkce ověření si čísla ražené kontroly mu už kousek před cílem bohužel nefungovala a průběžně druhá pozice byla ztracena. Navíc se hodně durdil kvůli obvinění, že si zkrátil trať postupem přes zakázaný prostor, což ho pořádně namíchlo, protože i při správném ražení by to znamenalo diskvalifikaci, které nemálo z přistižených borců neuniklo. Pořadatelům však toto nařčení důrazně vyvrátil porovnáním mezičasů, z kterých bylo zcela zřejmé, kdo pravidlo porušil a kdo patřil k poctivým obíhačům. Dvojnásobný disk v jednom závodě by bylo dost i na něj. Triumvirát oddílových diskobolů doplnila Ocka v D55, která po závodě kroutila hlavou, jak to v tom lese vlastně bylo a kdeže tu chybu udělala. Takže v kostce řečeno, bylo to takové malé oddílové diskobraní.

Diskvalifikace Ocky katapultovala na nejlepší oddílovou pozici v této kategorii Vu Rabicovou (4/7), a taky Va Ýkorková, která se na závodech objevila po delší době, se s tratí popasovala dobře a žádnou velkou ztrátu na své soupeřky neměla (6/7). Ze slečen Udečkových byla tentokrát lepší Tella D14 (11/13), i když nějakých pár chybek tam bylo. Dině v D12 se závod vůbec nepovedl, jeden z jejich mezičasů naznačuje, že se musela v lese něčím hodně zdržet, protože doběhnout 7/7 není pro ni obvyklé.

Na rozdíl od holek zaznamenali hoši alespoň dílčí úspěchy, které měli pod palcem hlavně nejstarší veteráni H75. Tanda lepším závěrem o prsní bradavky zvítězil, na stupně vítězů ho pak doprovodil se svým výkonem spokojený Řeťa, a to si jistě zaslouží gratulaci.

Mlaďoši tentokrát nic moc. Amuel H16 záhadným způsobem ulítl na předsběrce a tím klesl z průběžného 9. místa na 14/15. Enža stejně jako starší brácha chyboval sice jen na jediné kontrole, ale tak výrazně, takže na něj zbylo jen 9/10. Čest rodiny naštěstí zachránil otec  Adek ve své oblíbené kategorii P a svým umístěním 6/17 si určitě posílil autoritu v rodině. V této kategorii si úspěšně otestoval své schopnosti i Voš Ocian, a protože doběhl jen o fous za vítězem (2/14), vytušil, že má na víc než na péčka, neb v útlém dětství si údajně pár závodů vyzkoušel. Má tak na co navazovat a určitě se již těší, že příště do toho bude bušit už ve své věkové kategorii. Nejmladší z rodu Ociánů, Ubík, ukázal, jak umějí běhat hokejisté, a umístěním 2/27 v HDR svého tátu napodobil. Liza Udeczková umí nejen vyhrávat sázky, ale v lese se už taky vyzná (18/27), i když takový tah na branku jako Ubík zatím ještě nemá.

Zbývající výsledky ze sprintu už jen ve zkratce: Etra D35 (8/12), Anda D45 (17/20) a Lin H55 (4/5).

Ti, kteří se chystali na odpolední štafety, využili mezičas k odpočinku, doplnění energie a krátkému přesunu na fotbalový stadion v Oldřichovicích, kde s výhledem na sluncem osvícené beskydské hřebeny pokojně vyčkávali na svůj start. Kmetská štafeta OOP, i když startovala v nevyšší vypsané věkové kategorii H120, převyšovala povolený věkový limit o téměř 100 let a při závodě to bylo znát. Zatímco Ýkorka to rozběhl poměrně slušně, další dva byli v lese přespříliš dlouho na to, aby skončili lépe než 9/9. Řeťa bojoval se zdravotním problémem, který mu nedovolil zvýšit svou rychlost nad rychlost chůze. A Iloš, ten doběhl do cíle ve stavu, jakoby se právě vrátil z kurzu sebepoškozování pro pokročilé. Zdobily ho krvavé šrámy na všech končetinách, a navíc i vrstva bahna do půli stehen a na obličeji. Mohl za to jeden velmi špatně zvolený postup, kdy se domníval, že z konce mokré rýhy se ke kontrole dostane nejblíže a dohledávka tak bude snadnější. Hrdý na svůj úsudek po rýze chutě vyrazil, a když po chvíli zjistil, že to pro husté ostružiní a hluboké bahno dopředu nepůjde, nešlo to už ani nazpět. Měl co dělat, aby se ze zapeklité situace vůbec dostal. Pokud si stařešinové na štafetové povyražení nenechají zajít chuť, doporučujeme jim, aby si vypůjčili stroj času a příště raději vyběhli už ve třetihorách, aby nedobíhali s takovou ztrátou.

Na poslední chvíli dostali na štafetové radovánky chuť i sourozenci Udeczkovi. Vybrali si mixovou štafetu a obstáli v ní podstatně lépe než jejich „zkušení“ kolegové, přestože nejmladší Enža, kterému svěřili první úsek, doběhl s poměrně velkou ztrátou. Na druhém a třetí úseku to však Amuel s Adkem dobrými výkony vytáhli až na uspokojivé 5/7.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Tradice v pořádání orientačních závodů pro zdravotně postižené,  která sahá až do roku 1998, se v letošním roce dočká již 23. pokračování.  Celou historii těchto závodů si můžete prohlédnout zde.

Letošní akce se uskuteční ve standardním svátečním termínu 1. května (čtvrtek), centrem závodu bude areál ZŠ Englišova v Opavě. Současně proběhne ve stejném prostoru 2. závod OLM.

Pokyny k závodu zde.

FOTO

Výsledky

Mapka vjezdu do areálu školy pro vozidla vozíčkářů.

Nad Kunovem se tentokrát sado-maso nekonalo

Kdo se zúčastnil loňských moravských béček v prostoru nad obcemi Nové Heřmínovy a Kunov, musel mít před letošním závodem OŽ, pořádaným stejným oddílem ve stejném prostoru, při vzpomínce na tehdejší krátkou trať neklidné spaní, ne-li přímo noční děsy. Jak jsme uvedli v Zápiscích 105, jednalo se o oblast naprosto nesmiřitelnou ke komukoliv, kdo se jí snažil prodrat, natož se pokusil nalézt kontroly a pokud opravdu existuje orienťácké peklo, tak musí vypadat nějak podobně. Leč neklidné sny tentokrát nebyly na vůbec místě, protože stavitel tratí tentokrát oblast loňského „zeleného pekla“ zcela vynechal a pro letošní klasický závod si vybral nejlepší pasáže tohoto lesního komplexu, což bylo určitě k dobru věci.

Shromaždiště závodu sice vypadalo tak nějak všelijak, ale k reptání to v žádném případě nebylo. Parkoviště nedaleko, bufet promptně uspokojoval základní potřeby závodníků a dominantní objekt shromaždiště, chátrající budova bývalého sanatoria, zhruba před 20 lety opuštěná, se snažila vzbudit dojem, že by tento víkend ještě mohla vydržet. Je zřejmé, že pamatuje podstatně lepší časy, a díky tomu, že není příliš na ráně, až na několik vysklených oken zatím úspěšně odolává nepříliš aktivním místním vandalům. Povětrnostní vlivy se však již notně podepsaly na opadané fasádě a zjevné ošuntělosti, pokud by chtěl někdo třeba porovnat její předcházející poměrně honosný vzhled se smutnou současností. To však závodníkům v hlavě asi příliš nešrotovalo, ti se obvyklým způsobem připravovali a soustřeďovali na nadcházející závod a s dostatečným časovým předstihem, neboť deklarované převýšení na start se tvářilo zlověstně, vyráželi řídce zarostlou pasekou vzhůru do lesa. Po překonání prudkého stoupaní, i když ne tak brutálního, jako nedávno ferratový úsek na Hanuši, se dostali do horních partií převážně listnatého lesa, který skýtal hodně volného prostoru pro stavbu kvalitních klasických tratí. Ty nabízely nejen volby postupu na delších přebězích, ale i dostatek zajímavých objektů pro umístění kontrol, ke kterým se dalo většinou úspěšně domapovat, i když sem tam některá by se dala zařadit i do kategorie „na náhodu“. Loňské znechucení po krátké trati vystřídalo letošní všeobecné uspokojení a někteří z toho byli úplně na větvi.

OOP se po delší době prezentovalo ve slušném počtu 14 osob, pokrývající celý oddílový věkový rozptyl, neboť mezi nejmladším a nejstarším zeje propastných 76 let. To bezpochyby dokládá, že OB je sportem, kde na věku nezáleží. Nechyběli nejmladší bratři v oddílovém triku, sourozenci Amixíkovi, teď už pomalu vystrkující růžky zpod máminy sukně a vydávající se s nadšením prozkoumávat svět a odkoukávat klukoviny, zvláště pak, když mají za kámoše mladého Lecha a za vzor již dostatečně protřelého Endžu Udeczka. Ale i tak se ještě občas zaběhnou přesvědčit, zda je starostlivá a vše jistící sukně pořád nablízku. Ta byla jako dozor i na trati kategorie HDR, ve které si vybojovali úžasné 4. a 5. místo, když Axík bratra Amíka v závěru nešetřil a ve finiši byl o pár vteřin rychlejší.

Pro další oddílový rodinný klan, branecké rytíře Udeczkovi, byl tento závod docela smolný.  Nejmladší Endža, již zmíněný mentor omladiny, se v polovině závodu H10 dostal na druhou pozici, aby na následující kontrole, která ostatním nedělala žádný problém, ztratil téměř 10 minut, což ho natolik demotivovalo, že doběhl 6/6. Nabušený brácha Amuel v H16, z něhož před závodem vyzařovalo tolik energie, že by mohl dodávat do sítě, vydivočil hned první kontrolu, a protože to nebylo jeho jediné klopýtnutí, doběhl až 7/8, což mu po doběhu příliš velkou spokojenost ve tváři nevyvolávalo. Ani nejstarší Adek, startující v kategorii P, rodině Udeczků příliš slávy nepřinesl. Do potíží se dostal hned na druhé kontrole, zjevně obtížně nalezitelné, protože i u více než poloviny jeho soupeřů svítilo toto políčko v tabulce mezičasů červeně. Bojovnost v závodě mu však upřít nelze, zvláště pak daleko nejrychlejší doběh od sběrky do cíle ze všech dospělých závodníků OOP.

Irka v H55 se v poslední době potýká hlavně se slabší fyzičkou, protože mapově se stále může opírat o bohaté zkušenosti kdysi špičkového závodníka. Jeho dres se však ve spodní části hrudi stále více a více napíná, a to mu na závodní dravosti nepřidává. Tentokrát nebyl ani ve své obvyklé kůži, umístění 6/6 svědčí o tom, že trať ho musela pořádně potrápit. Ani holkám dolňolhoťačkám závod moc nesedl. V D16 měla Ela na trati nějakou vynechávku, a ať už to byl renonc nebo záměr, disk ji minout nemohl. Naopak Ana potřebuje k závodění výzvy. Je to urputná bojovnice, která na délku trati, její obtížnost a čas strávený v lese nehledí, a proto opět upřednostnila šestikilometrovou trať D35 před svou kratší, věkově odpovídající. Protože v této kategorii startovaly jen dvě závodnice, druhé místo s velkým odstupem za vítězkou žádným mimořádným úspěchem nebylo, i když to určitě uspokojilo její potřebu se vybít.  

Kategorii D55 dodalo OOP celou polovinu závodnic, což svědčí o tom, že ženy středního věku mají v tomto oddíle početní dominanci. A díky Occe i výkonnostní, protože její odstup od druhé v D55 byl impozantní. Vůbec nevadí, že vítězství šéfky oddílu vyvážily na opačném pólu pořadí doběhnuvších Ana Inčíková a Va Rabicová. Úspěšné absolvování tak těžkého závodu je pro obě důležitější než dosažené pořadí.

Iloš v H65 potvrdil, že svým pomalým během, ať už po cestách nebo mimo ně, na špičku své kategorie nemá. A to měl ještě štěstí, že v nejzapeklitějším úseku své trati, kdy brzo odbočil z cesty do nepřehledného porostu, jen díky svým dlouholetým zkušenostem správně odhadl, za koho se má zavěsit, aby ho ze svízelné situace dostal a dotáhl ke kontrole. Umístění 4/8 bylo v tomto závodě jeho možným maximem.

I trio oddílových nestorů v H75 svou trať zvládla dobře. Tanda opět atakoval čelní místa, bohužel díky zpackané první kontrole to bylo tentokrát „až“ 3/9, a jeho kolegové, Řeťa a Osan, se pak ve výsledcích opět seřadili za sebe (6 a 7/9). Řeťa zatvrdnul na první kontrole ještě více než Tanda a před Osana se dostal až v momentě, kdy i on udělal jedinou větší chybu, což je u něj při tak těžkém závodě nadprůměrný výkon.

Po závodě si určitě všichni spokojeně oddechli, že to mají zdárně za sebou, a že závod předčil, v kladném slova smyslu, očekávání, ať už byla jakákoliv. A kdyby si všichni oddechli současně jihovýchodním směrem, možná by to trochu pomohlo těm, kteří ze závodu odjížděli domů na kole.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Šumbarské drkotání zuby

Po poměrně teplém únoru a březnu nezbylo dubnu nic jiného, než aby, k nelibosti všech aktivních zastánců globálního oteplování, srovnal svými citelnými studenými výkyvy průměrnou roční teplotu na obvyklou hodnotu, i když ta přece jen v poslední době vykazuje mírný, statisticky i pocitově zaznamenatelný stoupající trend. Dorazivší závodníci proto kvitovali s povděkem pěkně připravené a oproti venkovní nule příjemné prostředí sálu restaurace U Jelena, nacházející se v místě shromaždiště, kde po mírně studeném rozjezdu jejího personálu byla k dispozici dokonce i káva a slibně vypadající zákusky. To se již shromažďovací místnost pomalu plnila závodníky, z nichž si nikdo netroufal využít k převlékání pěkně vybavené a udržované venkovní prostory, protože všude kolem se vesele proháněl studený vítr a systematicky rozháněl sněhové vločky, které poletovaly za okny a zvědavě nakukovaly dovnitř.

Na start závodu naštěstí nebylo příliš daleko a ti, co startovali později, ke svému překvapení zjistili, že pohled okny ven vypadá děsivěji než vlastní realita venku. V předstartovním prostoru, i když se nacházel v lese, částečně tlumícím větrné poryvy, se přece jen sem tam ozývalo zřetelné drkotání zuby, zvláště pak u těch, kteří machrovali v krátkých rukávech nebo byli zimomřivějšího založení.

Závodní prostor tvořilo zalesněné území ze všech stran sevřené satelity ostravsko-havířovské aglomerace, jenž přesto skýtalo dostatek možností postavit v něm slušnou krátkou trať, a zkušený pořadatelský oddíl dokázal využít. Díky tomu, že terén oplýval erozními rýhami s množstvím vybíhajících údolíček, postrádal les jednotvárnosti a závodníci se na nabídnutých trati určitě nenudili.

Pokud jsme byli v minulých Zápiscích nuceni konstatovat nižší účast oddílu OOP na závodě v Chlebovicích, tentokrát byla situace ještě horší, i když musíme připustit, že pořádání vlastního OŽ předchozího dne se na vůli či zdravotním stavu některých mohlo negativně projevit. K účasti stačilo tentokrát jen jedno auto (doby, kdy se oddíl měl problém vtěsnat do autobusu, jsou nenávratně pryč), které tak využilo jedinou parkovací kartu, přidělenou pořadateli k VIP parkování přímo před restaurací.

Přestože Tanda, startující v kategorii H75, je stále „hostujícím“ členem ZLH, oddíl OOP si ho začíná opět pomalu přivlastňovat, zvláště proto, že navzdory svým vynuceným tělesným vylepšením se neustále vylepšuje i ve svých výkonech. Tanda totiž rozjel letošní jarní sezonu famózně, narostla mu křídla, a pro méně zasvěcené možná trochu překvapivě vyhrál už třetí závod OŽ v řadě, před permanentními stálicemi své kategorie, které si v ní dlouhodobě a bezohledně uzurpovaly přední místa. Tentokrát se mu podařilo zvítězit dokonce i za situace, kdy žádná z nich nebyla přítomna. V téže kategorii startující Řeťa po závodě přiznal desetiminutovou minelu hned na první kontrole, ale i tak mu to stačilo na pěkné 3/4. V H65 Iloš podal pouze průměrný výkon, což mu vyneslo i výsledkový průměr 5/9. Velké chyby nedělal, stačilo však jednou trochu zaváhat při dohledávce, jedno špatné odběhnutí od kontroly a při závěrečném dlouhém postupu zbytečně štráchání se terénem, místo aby využil pěšiny vedoucí přímo na kontrolu, takže polovina jeho soupeřů neměla žádný problém doběhnout před ním. Nejmladší z kvarteta OOP, Lin, absolvoval závod H55 bez zádrhelů poměrně dobře (6/8), pouze s malými ztrátami na pozice před ním, přičemž od chvostu výsledkové listiny si zachoval dostatečný odstup.  

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Závod se uskuteční 5.4.2025 , hotel Belaria, Hradec nad Moravicí

Rozpis

Pokyny

Chlebovický závod pro nenáročné

Obec Chlebovice, jejíž původní, historicky doložený posměšný název, znějící přibližně jako Nemašchleb, byl změněn na ten současný pravděpodobně v době, kdy se místní obyvatelstvo vyhrabalo z největší nouze a jako satisfakci za ústrky a posměšky, jimiž bylo vystaveno, si dříve nedostatkový chleba dali rovnou do názvu obce, aby všem ukázali, že si ho už mohou dopřát. Ale to se mohlo takto odehrát v době už hodně dávné. Dnes tam po dřívější chudobě není ani památky. Rozvíjející se obec v blízkosti F-M, sevřená ze severu dálnicí a z jihu Palkovickými hůrkami, se má čile k světu, o čemž svědčí řada nových či rozestavěných domů na jeho okraji, které míjeli závodníci mířící na start úvodního závodu jarního žebříčku MSK oblasti.

Zmíněná zalesněná vyvýšenina zvedající nad obcí, Palkovické hůrky, vypadá z dálky docela mírumilovně, ale o jejím náročném svažitém terénu se závodníci v minulých létech měli možnost přesvědčit. Pro tento závod však bylo použito pouze nesměle se zdvihající podhůří, tvořené zčásti lesním a zčásti lučním porostem, na kterém měl stavitel k dispozici jen málo variací pro stavbu orientačně náročnějších tratí, a závodníci tím pádem jen málo prostoru k chybování, avšak snaživí kufraři si svá místa přece jenom našli. Bylo to především několik jam či prohlubní v lesnatých partiích prostoru, protože kontroly na výrazných stromech a posedech na hranicích lesa a louky byly často z kategorie DH10. Staviteli nebylo záhodno jeho práci závidět, ale nějak se to postavit muselo. Polopřespolákové tratě kvitovali s povděkem hlavně starší veteráni, především ti již vyztužení protézami všech druhů, kterým se na předjarní louce přece jen lépe šmatlá než v lesním terénu.

Závodníci OOP dorazili do Chlebovic pouze v počtu limitované série, pravděpodobně se u některých projevila únava po náročném oddílovém soustředění z minulého víkendu. Omladina chyběla s výjimkou Ely úplně, starší ročníky byly prořídlé. Chyběly hlavně oddílové opory, které přítomní přes většinovou snahu nedokázali nahradit. Jisté uznání zaslouží nejlepší z trojice nejstarších veteránů H75 Tanda, který je známý tím, že mu závodnická čest nedovolí, aby na trati cokoli ošidil. Doběhl těsně za favorizovanou špicí (3/10) a další dva z této kategorie, Irka Osek a Řeťa, se ve výsledcích zařadili hned za něj, a i když to bylo s již výraznějším odstupem, určitě to brali jako slušný výsledek. Iloš v H65 doběhl 4/10 a mohl být spokojený s tím, že se dostal před oba své standardní soupeře z oddílu SOP, což se tak často nestává, ale vítr v jejich kategorii udělal jistý přespolní závodník, který všem domácím nadělil minimálně 2 minuty/km. Irkovi v H55  závod příliš nesedl, a to hlavně fyzicky, neboť do cíle doběhl úplně vyšťavený (7/9). Ostatní – Anda, Lin i Ela si jako obvykle žádné ambice nedělali, šli si svým způsobem zasportovat, okysličit krev, zvýšit si na chvíli tepovou frekvenci a hlavně si utužit radost ze života.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Po suchém únoru Suchá Rudná

Oddílové soustředění OOP, konávané tradičně na závěr podzimní části závodní sezony, tentokrát zcela výjimečně sklouzlo až do jara následujícího roku, a to z důvodu vyšší moci. Tou byla zářijová povodeň, která bez výhrady zaměstnala členy oddílu smysluplnějšími činnostmi než sportovními radovánkami a zábavou. Dvoučlenný pořadatelský tým ve složení Va Ociánová (dále jen Ocka) a Adek ale splnil svou čestnou povinnost a s vynuceným zpožděním uspořádal oddílovou akci před začínající jarní části závodní sezony. Místem konání se stala známá lokalita v Suché Rudné, jejíž zázemí reprezentoval na místní poměry masívní hotel Paramon se slušnou ubytovací kapacitou, slušnou kuchyní a restaurací a slušnou a milou paní domácí. Ubytovací kapacita však byla tentokrát překvapivě nedostatečná a oddíl byl vytlačen více než šedesátihlavou školou v přírodě do nedalekého penzionu U Toma, což se nakonec ukázalo být výhodné, protože jeho apartmány byly dané akci přátelštější než strohé pokoje hotelu Paramon. Ostatní služby však byly poskytnuty v plné šíři, což ocenili hlavně milovníci fazolí a dětské krupičky, kteréžto pochutiny si coby jeden ze snídaňových chodů oblíbili při předcházejících pobytech. Hlavním bonusem této lokality, pro danou akci nezbytným, je nedaleký zmapovaný prostor, který však podobně jako jiné lesy v našem regionu trpí neutuchající lesnickou činností, která ještě nedávno kvalitní mapové prostory mění na obtížně průběžná rubaniska. Avšak k tomu se ještě dostaneme.

Přihlášení členové oddílu se sjeli v pátek v podvečer v téměř plném počtu a po ubytování a večeři se odebrali zabydlovat si své apartmány a následně společně rozkonzumovat přivezené zásoby pochutin a tekutin. Připomenutí svátku Adka mělo višňovou příchuť, nijak to však nepřeháněli, protože věděli, že je příští den dopoledne čeká nelehký závod, který má určitou prestiž a nelze jej brát na lehkou váhu.

Chvíli po sobotní snídani tedy vyrazili na určené místo startu vzdálené 2,5 km, což by mohlo posloužit jako dobrá zahřívací vložka před závodem, kdyby ovšem své rozehřáté svaly nemuseli nechat opět vychladnout. Pořadatelé totiž pravděpodobně podcenili včasnou přípravu a pro technické potíže zahájili roznos kontrol se zpožděním, což navíc díky neaktualizované mapě a neodklizeným pozůstatkům těžby dřeva bylo zdlouhavější, než bylo předpokládáno. Stavitelce kontrol Occe se sice podařilo umístit téměř všechny kontroly na svá místa, i když nutno podotknout, že na svých místech se dané objekty ne vždy nacházely. Navzdory tomu to zkušená mapařka v nepřehledném a místy zpustošeném terénu zvládla s pouhým hodinovým zpožděním, což si zaslouží uznání. Připravení závodníci čekající na startu se snažili předstírat trpělivost, vyhřívali se v závětří na sluníčku a dělali, hlavně, když se pak stavitelka kontrol vrátila, že jim to vůbec nevadí. Jediný, kdo projevoval jistou nervozitu z její delší nepřítomnosti, byl v roli řidiče její manžel Voš, který si jakožto neorieťák dělal blíže nespecifikované starosti, i když je známo, že poslední vlk byl v oblasti uloven v roce 1841. Po technické stránce závod proběhl hladce, kontroly pípaly nebo aspoň blikaly, žádná nebyla ukradena a všechny byly všemi nalezeny, i když některé jen s pomocí nepublikovatelných výrazů.

Závod, jak Ocka v úvodu sdělila, byl koncipován jako závod štafetový, tedy s hromadným startem, kde farstu tvořil tak zvaný motýlek umístěný v nejzajímavější části prostoru. Byla to reakce šéfky oddílu na neúspěchy ve štafetových závodech v posledních cca 10 letech, takže pokud by se náhodou oddíl v budoucnosti nějakého štafetového závodu chtěl zúčastnit, mohli by nominovaní závodníci čerpat ze zkušeností nabytých v tomto závodě, což by na jejich výkon mělo nepochybně nedozírné pozitivní výsledky.

Hlavní odpolední aktivitou pak byla vycházka do nedaleké vesnice, kde se skupina chtěla v restauraci U Supa osvěžit a posilnit, aby vydrželi až do večeře. U Supa si však dali pro jistotu pouze zeleninovou polévku, protože mít mrchožrouta v názvu restauračního zařízení, to v nich vyvolávalo jisté pochybnosti o kvalitě a čerstvosti masných surovin pro přípravu jídel. Zpáteční cestu si prodloužili návštěvou lyžařského areálu, šplhat na Anenský vrch se však už nikomu nechtělo. Ti, co se odpoledního výletku nezúčastnili, využili volný čas k testování chutnosti plzeňského piva v další z místních restaurací nebo k meditaci v horizontální poloze. Jistým oživením byl příjezd posledního účastníka soustředění, Ýkorky, kterého v době jeho nepřítomnosti zastupoval, hlavně co se chuti k jídlu týče, jeho pes Kiki.

Po večeři a základním doplnění tekutin se účastníci shromáždili v jednom z apartmánů, kde k překvapení všech byla připravena kvizová soutěž, kterou moderoval sám její autor Adek. Dříve byly podobné soutěže součástí téměř každého soustředění, ale pak to upadlo z nám neznámých příčin v nemilost. Rychlebyly vytvořeny čtyři přibližně rovnoměrně silné týmy, které urputně bojovaly o každý bod. Kviz byl koncipován jako biatlonový závod, kde se střídaly otázky vyžadující bleskovou odpověď, což mělo představovat střelbu, s otázkami, které byly obsáhlejší, tedy něco jako běžecká část. Naštěstí trestná kolečka kolem penzionu se při nesprávných odpovědích běhat nemusela. Bylo radostí pozorovat, jak se soutěžící postupně dostávají do ráže a snaží se vydolovat ze svých pamětí zbytky léty zavátých vědomostí, a jak se jejich synaptická neuronová spojení přenášející informační vzruchy v šedých kůrách mozkových jenom míhají. Některé odpovědí, proklamované autorem jako správné, a také formulace některých otázek vyvolávaly občas bouřlivé diskuse, za které by se nemuseli stydět ani poslanci v českém parlamentu. Avšak odborná úroveň diskutujících zde byla zjevně vyšší než ve zmíněné instituci, o úrovni morální ani nemluvě. Naštěstí se Adek nedal přespříliš horlivými členy jednotlivých týmů ovlivnit ani rozhodit, nechal sporné strany se vykecat a s úsměvem rozhodl podle svého. Z příznivých reakcí soutěžících po skončení kvizu je zřejmé, že tento typ soutěže by měl mít na oddílových soustředěních své pevné místo a je určitě dobře, že díky Adkovi došlo k jeho vzkříšení.

Po zklidnění rozcloumaných emocí vklínila šéfka Ocka do večerního programu i pracovní vložku, při níž seznámila osazenstvo s postupem příprav na nadcházející závod, který oddíl bude pořádat, provedla rozdělení osob na jednotlivé úseky a zmíněn byl také závod pro vozíčkáře, jehož pořádání bude nedlouho poté následovat. Volná zábava a konzumace směsice pochutin, nad jejichž nutriční hodnotou by nejeden dietolog povážlivě kroutil hlavou, pokračovala vesele a nadšeně až do doby, kdy se převážná část již unaveného osazenstva postupně odebírala do svých pelechů, a zbývajícím nezbývalo než se po zodpovědném likvidaci nedopitků k nim přidat.

Po nedělní snídani proběhly nezbytné závěrečné oficiality. V prvé řadě to bylo očekávané vyhlášení výsledků a odměnění vítězů i nevítězů cenami a upomínkovými předměty, které připravila Ocka s pomocí dalších sponzorů. Poté následovalo losování dvou pořadatelů příštího soustředění, nyní nově pomocí rulety, a závěrem došlo k vyrovnání dluhu vzniklého ze sázky, podle našeho zjištění však nezdaněné a tedy nelegální. Pozor na to, ať se tento nešvar nedostane na veřejnost.

Přestože nedělní ráno přineslo mírnou změnu počasí k horšímu a ti vyděšenější, vybaveni digitálními předpověďmi, vyvolávali paniku v očekávání brzkého příchodu deště, vydalo na statečné gró oddílu na závěrečnou relaxační vycházku zpestřenou již prověřeným polévkovým sedánkem. Mezitím se už domů vydal práce nedočkavý Irka a cyklistickou sezonu zahajující Iloš a po návratu z vycházky a dohledání ztracených klíčů se rozjeli domů i všichni ostatní.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Besykde, Beskyde, kdo po tobě běhá?

Více než tisícovka účastníků OB seriálu KWAK Czech O-tour 2024, která do Beskyd přijela uzavřít letošní závodní sezónu a pokochat se tamní přírodou – přesně tak by měla znít jasná a stručná odpověď na tuto otázku, jejíž parafrázovanou verzi jsme si vypůjčili z nejznámější místní odrhovačky, které konkuruje snad jen valašská lidová stryka Matalíka „My sme Valaši“. Závěrečná část třídílného KWAKu se totiž po dvou předchozích trojzávodech, pořádaných na jaře a v létě v Čechách, přesunula na opačný konec republiky, na takový trochu její zapadákov, což sever Moravy u někoho může být, a domácí pořadatelé se proto ze všech sil snažili, aby se nenechali od svých českých kolegů zahanbit a nepřišli tak do řečí.

Naskytnuté příležitosti se rozhodla využít i skupina aktivních členů oddílu OOP, a to hlavně z důvodu zpestření svého běžného závodního stereotypu, protože stmelování kolektivu, které bývá obvykle uváděno jako důvod pro účast na podobných akcích, probíhalo intenzivně již o pár týdnů dříve v době popovodňových pracovních aktivit, i když samozřejmě i tento společenský aspekt určitou roli sehrál. A aby se akci dodal větší motivační impuls, přihlásili se všichni dospělí do stejné kategorie OPEN-M, a to z důvodu mezigeneračního a mezigenderového porovnání výkonnosti, což při žebříčkových závodech bývá problematické.

Chata s jesenickým názvem Barborka v Horní Bečvě, na kterou výprava OOP v sobotním podvečeru dorazila, se na první pohled jevila jako nepovedená kompilace místní stylové dřevěné chalupy (její restaurační části) s necitlivě, v jakémsi účelovém socialistickém stylu, přistavěnou ubytovací části. Objekt si naštěstí nebylo možno v celé jeho kráse prohlédnout, protože byl dokonale obrostlý hustým stromovím. Do tohoto koloritu zapadala i osoba nesympatického vzhledu i jednání, která chatu provozovala, a se kterou se těžko hledala společná řeč. Tím se ale nenechal nikdo z přítomných rozházet, natožpak šéfka oddílu, která s ní řešila oficiální pobytové záležitosti, protože základní životní požadavky na nocleh, stravu a doplňování ztracených tekutin byly i přes tuto zjevnou disharmonii dostatečně uspokojovány.

Ale ještě dříve než se výprava dostala na chatu, vedla její cesta nikoli k dědovi Vševědovi, jako ve známé Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký, ale do areálu proslulého valašského skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde proběhla první etapa závodu. Že se bude jednat o sprint, bylo zřejmé už z místa konání. Pořadatele připravili závodníkům tratě s překvapivými desorientačními lahůdkami v podobě zábran, červenobílých vytyčovacích pásků, které měly znesnadňovat postupy ke kontrolám. Na některých úsecích tratí to vypadalo spletitě až zapeklitě, protože opticky bylo obtížné rozeznat, kudy lze jimi projít. Zvláště v úseku kousek za startem většina závodníků nevěřícně zírala, cože má ta nepřehledná soustava vytyčovacích pásek spojených se stejnými páskami, ohraničujícími nepřístupné prostory, znamenat. Pro mentálně nepřipravené závodníky, kterých byla podle našeho odhadu většina, to byl docela šoking, jak lze vypozorovat i z postoje a výrazu tváře překvapené Etry (viz foto 1).

Jistotě závodníkům nepřidalo ani to, že zábrany byly v mapě zakresleny dvojím způsobem, navíc některá kolečka kontrol i spojovací linky barevně splývaly se zakreslenými objekty a občas bylo nutno je na mapě pěkně pohledat. Mapy s měřítkem 1:4000, se kterými běžely kategorie OPEN, se z těchto důvodů jevily dosti nepřehledné. Nicméně výkvět oddílu, mladé nabušené holky Va Ociánová a Etra, podaly výborné výkony a obsadily celkově druhé a třetí místo, v oddílovém minizávodě tedy první a druhé, (i když se nezdráháme prozradit, že se na trati seběhly a ve dvou se to lépe táhlo – viz foto 2),následoványs několikaminutovým odstupem orienťáckou legendou Ýkorkou. Další v pořadí byla překvapivě Va Rabicová, těsně před Řeťou a Ilošem. Ten evidentně patřil mezi většinu zpočátku dezorientovaných, ale postupně se mu podařilo svůj výkon standardizovat, až se v polovině závodu dostal až na průběžně třetí pozici. Po vběhnutí do areálu skanzenu však úplně nesmyslně odbočil doprava místo doleva a až po několika stovkách metrů, navíc až s cizí pomocí, si uvědomil, kam se to vlastně dostal. Více než šestiminutový kufr je velký průšvih v klasickém závodě, natož ve sprintu. Z útlumu se už do konce závodu nevzpamatoval a do cíle dorazil z oddílových „běžců“ poslední. Řeťa s Vou měli z Ilošova skalpu určitě radost, ale ze své vrozené skromnosti nedávali na sobě nic znát. Oddíloví „chodci“, Tanda (i když ten při téměř rovinném sprintu v roli běžce) i Arin, si závod užili podle svého a Udečkovic holky rovněž – Tella v D14B doběhla 9/12 a v D10 Dina 11/17, když žádnou fatální chybu žádná z nich neudělala (vše viz foto 3 – 8).

Další dvě etapy už nebyly procházkou zkultivovaným rožnovským parkem, ale zjištěním, že Beskydy jsou sice malebným, ale drsným krajem. Centrum obou etap bylo situováno do zimního horského střediska Bílá, ležící v údolí s protékající, zatím ještě potoční stádiu, Bílou Ostravicí, a svírané z obou stran svahy se sjezdovkami. A oba tyto svahy byly využity pro zbývající závody. Na neděli byla připravena krátká trať, která však nebyla přijata nijak zvlášť pozitivně, hlavně u věkově starších kategorií, a při jejím hodnocení doběhnuvšími závodníky bylo možno nejednou spatřit pokrčené nosy. Na tratích v členitém horském prostředí se nebylo možno vyhnout častým hlubokým zářezům s prudkými výstupy a sestupy, což hlavně hendikepovaní oopáci (ke Tandovi a Arin musíme v tomto terénu přidat i Řeťu) nevítali s nadšením.  

I ve druhém závodě se ukázalo, že oddíl co do výkonnosti táhnout ženy, protože pořadí zůstalo téměř neměnné. Vítězka Va Ociánová (celkově 5.) běžela obzvlášť dobře a předčila druhou Etru (celkově 9.) o více než 6 minut, třetí doběhl opět Ýkorka s dvouminutovou ztrátou na Etru. Následovala bojovnice k pohledání, Va Rabicová, a pak už s větší časovým odstupem zlatohorec Tanda a strádající Řeťa. Unavené Dině se nepodařila předsběrka, takže si trochu oproti sprintu pohoršila, naopak Tella si výrazně umístění vylepšila na 5/12. Těžké tratě druhého závodního dne statečně absolvovali všichni v rámci svých možností či omezeností, ovšem s výjimkou Iloše, jehož bolavý zub mu přes noc způsobil otok čelisti, který nutně potřeboval chirurgický zákrok. Proto hned ráno pohotově vyrazil na zubní pohotovost do Opavy, ze které se odpoledne vrátil s tváří, která již nepřipomínala vzor pro halloweenovou masku. Dorazil právě včas, aby stihl vyrazit s ostatními na téměř dvouhodinovou relaxačně-poznávací vycházku kolem vodní nádrže, navíc s tréninkovým vyšplháním na vyhlídkové plošiny nad lomem, kterou byl smysluplně využit časový prostor získaný změnou letního času na zimní. A lákavé podzimní počasí k vycházce přímo vybízelo (viz foto 9).

Třetí etapa byla pořadateli prezentována jako klasická trať, což mělo být, a podle našeho názoru i bylo, vyvrcholením třídenní O-tour. Pořadatelé nechali vyvézt celé startovní pole na vrchol sjezdovky (tento počin si zaslouží výraznou pochvalu), což bylo příjemným oživením celé akce. Do karet hrálo opět úžasné počasí, které umožňovalo kochat se v téměř průzračném vzduchu výhledy do údolí a na malebné, podzimními barvami kolorované protější hřebeny Beskyd, a které i v nadmořské výšce 800 m dovolovalo užívat si podzimního sluníčka i při jeho již snížené výhřevnosti v dresech s krátkými rukávy. Úchvatnost výhledů však skončila ve chvíli, kdy si závodníci uvědomili, že se budou muset spustit dolů prudkými svahy sjezdovek a v lesních pásech, jednotlivé sjezdovky oddělující, překonávat hluboké strmé rokliny, z nichž některé byly zahlédnutelné z pohodných sedaček lanovky. A to ještě nemohli vědět, že v méně přehledných částech lesa budou dohledávat některé dost zapeklité kontroly. Závod to byl namáhavý, jak taky v Beskydech jinak, ale samozřejmě zvládnutelný, i když v pozávodních diskuzích se doběhnuvší většinou shodli, že zdolaná převýšení se jevila opticky větší, než pořadatelé uváděli.

V posledním závodě se konečně pochlapili i chlapi, respektive jediný z přítomných aspoň trochu použitelný, což nemohl být nikdo jiný než zkušený Ýkorka (viz foto 10), který svým výkonem mírně narušil hegemonii žen v oddíle. S dvouminutovým odstupem za ním doběhly těsně za sebou Etra a Va, a v celkovém pořadí závodu se všichni tři seřadili na pěkném 7. – 9. místě. Další v pořadí, Iloš, jenž ani po odpočinkovém dni přílišnou silou v nohách neoplýval, doklopýtal za trojicí s další čtyřminutovou ztrátou. Va Rabicová (viz foto 11)tentokrát předběhla Tandu jen těsně, a když dorazil do cíle i Řeťa a holky, z nichž výborně zaběhla Tella (4/12), měli všichni náročný třídenní maraton úspěšně za sebou (viz foto 12).

Nutno ještě podotknout, že akce se zúčastnily i dolnolhotské holky se svým ochráncem a sponzorem Urou, kteří se však ubytovali přímo v Bílé a běželi ve svých věkových kategoriích, takže do veteránského oddílového klání nemohli být zahrnuti.

Celkové vítězství si zaslouženě vybojovala Va Ociánová (pořadí v etapách 1,1,3) před Etrou (2,2,2) a Ýkorkou (3,3,1), uznání za bojovné výkony a vynaložené úsilí si však zaslouží všichni. Dostali totiž bez rozdílu věku a pohlaví pořádně zabrat, což však bylo oprávněným cílem pořadatelů, kteří si za svou práci zaslouží velký dík. Na závěr lze jen s potěšením konstatovat, že vydařené oddílové soustředění zcela jednoznačně splnilo svůj účel. Bylo jasně a beze všech pochybností potvrzeno, že ten, kdo má v oddíle největší slovo, má i nejlepší výkonnost.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Opožděný závod ve Staré Vsi, dříve zvané Alterdorf

Původní zářijový termín tohoto závodu sice uplaval s velkou vodou, ale houževnatý pořadatelský oddíl OOL s ještě houževnatějším šéfem Rkem se pořadatelství nechtěl vzdát a podařilo se mu pro závodníky oblastí HAN i MSK najít vhodný náhradní termín. Vhodnost se týkala nejen onoho termínu, ale jak se ukázalo, taky počasí, které původně stanovený termín doslova spláchlo. Podzim se sice v těchto dnech již definitivně chopil otěží, ale díky relativně teplému a slunečnému počasí tereziánského léta byly klimatické podmínky pro účastníky závodu poměrně velmi příznivé. Vítr sice vytrvale čechral vlasy, tedy pokud je jedinci měli k dispozici, ale tlaková výše zrána rozpustila mlžný opar, odhalila okolní kopce a umožnila slunci postupně prohřívat nocí prochladlé údolí.

Jako shromaždiště v místě konání závodu, Staré Vsi, známém a oblíbeném to východišti turistických a běžkařských tras na Rýmařovsku, posloužil stejně jako při minulém závodě před pár lety zkulturněný obecní kulturní dům, kde se místní chodí po práci kultivovat, a který, ač stojí přímo na malé strouze, nenesl již žádné známky nedávného souboje civilizace s divokou vodou. Cestou z parkoviště na shromaždiště si všichni závodníci mohli povšimnout, že plot penzionu František, vytvořený stylově ze starých lyží, je zarostlý bujnou vegetací, která dokumentuje tu smutnou skutečnost, že mezi orienťáky už zhruba dva roky chybí jejich kolega a neochvějný kamarád každého, s kým se setkal, Ranta Lbert, což je velká škoda. Kolovaly o něm spousty neuvěřitelných historek a nikdy nezkazil žádnou legraci, zvláště pak tu, kterou si z něj s oblibou dělali jeho kamarádi, protože ho pro jeho čistou a dobromyslnou duši měli rádi.

Ani členové oddílu OOP nepohrdli jednou z posledních letošních možností si zazávodit a aktivně si okysličit svůj kardiovaskulární systém ostrým horským vzduchem. Po včasném příjezdu do místa konání se uvelebili v přichystaném kulturním domě, starší ročníky se pečlivě připravovaly na výkon s podporou kafíčka a opticky neodolatelných produktů přičinlivosti členek pořadatelského oddílu, ti mladší se více zabývali sledováním ladných tvarů svých mobilů.

Popisy kontrol prozradily, že při tomto závodě dojde nečekaně k oddílovému minisouboji v kategoriích D55 vs. H65, jež měly stejnou trať.  Jak se však ukázalo, mělo to k souboji hodně daleko, dalo by se to spíš nazvat pohrávání si kočky s myší. K tomu, kdo byl kočkou a kdo myší, netřeba mít zvlášť bystrý úsudek, ale to si necháme na konec a s naším subjektivním hodnocením začneme od nejmladších.

Lizabeth s podporou zdánlivé rodinné autority si s tratí HDR poradila bez problémů a cestou si nejednou stihla i zapózovat. Výkon jejího staršího bratra Amuela v H14 si tentokrát říká o to, abychom mu věnovali více pozornosti. Ten se s tím jako obvykle vůbec nemazlil a vyrazil na trať jako neřízená střela. Jeho stíhačka ze 17. pozice, kterou zaujímal po druhé kontrole, na závěrečné páté místo, si zaslouží pochvalné uznání a za zmínku stojí i jeho závěrečný mezičas ze sběrky do cíle, kde byl jen o sekundu pomalejší než nejlepší H21. To v sobě skrývá velký potenciál! Až se naučí pomazlit se s úvodem závodu, mohou jít jeho výkony a výsledky strmě nahoru.

Ela v D16 absolvovala závod svým obvyklým rozvážným stylem a její umístění 5/5 bylo zapříčiněno hlavně tím, že na rozdíl od svých soupeřek strávila nalézáním těžších kontrol nejvíce času. Chvályhodný výkon předvedla Ana v D35. Závod zvládla velmi dobře, v jeho průběhu neudělala žádnou zjevnou chybu, což se jí tak často nestává, a se svým umístěním 7/17 byla určitě spokojena. Naopak v D45 si Anda z tratě těžkou hlavu nedělala. Využila blízkosti první a deváté kontroly, dala si tam výhybku a oběhla jen druhou polovinu tratě, což ji pravděpodobně dostatečně uspokojilo. V H55 stále žíznivý Irka předvedl to, na co v současnosti má. Na těžké trati udělal jen jednu větší chybu a jeho umístění 15/20 lze považovat za standardní. Ohůlkovaný prestižák Tanda v H75 dorazil do cíle 7/10 na dohled svých ne až tak hendikepovaných soupeřů, takže jediná větší chyba, bez které by se posunul před ně, ho musela hodně mrzet. Do „péček“ ze své kategorie tentokrát unikl pouze Lin a asi si závodu svým způsobem užil, protože ji absolvoval docela rychle.

Jak jsme se výše zmínili, Va Ociánová D55 a Iloš H65 měli stejnou trať, avšak podali na ní diametrálně rozdílné výkony. Va se prezentovala opět výkonem virtuózním, na který se tak dokonale koncentrovala, že zapomněla i na své bolavé koleno, a pouze menší velikost prsou oproti vítězce ji těsně odsunula na 2. místo. Pokud se z nějakého důvodu na postupech odchýlila od ideálu, rychle směr dokázala korigovat a v obtížných bažinatých úsecích se vždy zkušeně domapovala ke své kontrole. Hůře se nám bude hodnotit jejího virtuálního „rivala“. Ten při pohledu na mapu hned odtušil, že série kontrol v bažinatém, mokrými rýhami a stružkami protkaném úseku trati, nemusí dopadnout dobře. Jeho obava byla totiž podložená nejednou trpkou zkušeností z minula. Tyto kontroly obvykle oddělí zrno od plev, a zatímco plevy se boří v bludných kruzích do blátivé podložky a zoufale hledají své kontroly, zrna bez zaváhání pokračují dál. A mezi plevy, jak již tušíte, se v tomto závodě zařadil i Iloš, který jednu z bažinatých kontrol nedohledal. Šel na ni přímo na riziko a přímý směr ani vzdálenost se mu v zabušeném a podmočeném lese nepodařilo udržet. Možnost domapovat se ke kontrole existovala, ale chyběla mu trpělivost. A další několikaminutový zádrhel ho ještě na trati čekal. Tamní les nebyl pro něj příliš běhatelný, spousta nerovností, ležících stromů, klacků a dalšího lesního materiálu, to vše ho omezovalo v pohybu.  Snažil se využívat co nejvíce cesty, ať už vedly kamkoli, protože ve volném terénu často zakopával a padal, že si musel připadat jako britská libra po ohlášení Brexitu. Dolů to šlo rychle, ale dostat se zpět na nohy bylo většinou problematické.

Je zřejmé, že Iloš od závodu žádný zázrak nečekal, ale výsledek jeho očekávání předčil, bohužel v tom negativním smyslu, protože se nevešel ani do první poloviny výsledkové listiny (8/14). Ale výsledky naštěstí nejsou vše, čeho lze na závodech OB dosáhnout. Orienťak poskytuje dostatek jiných hodnot, kvůli kterým stojí za to mít ho rád.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Letošní 54. ročník přespolního běhu „Slavkovský lesík“
se z důvodu zákazu vstupu do tohoto lesa neuskuteční.

Bohužel na lesních cestách leží mnoho spadlých stromů a větví. Pevně věříme, že do příštího roku se podaří odstranit všechny padlé stromy i ty, kterým to hrozí.

Děkujeme za pochopení

Nové zážitky na Nové Vsi

Druhý zářijový víkend nepřipomínal nic, co by alespoň vzdáleně naznačovalo nástup podzimu. Ani na jesenické louce nad Novou Vsí v nadmořské výšce kolem 800 m nebylo možno postřehnout žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že léto by už to mělo mít pomalu spočítané. Počasí dlouhodobě přímo vybízelo k nedělání nic jiného, než válet se pod fíky a poslouchat slavíky, což se ovšem nemohlo týkat účastníků orientačních závodů ŽA, kteří v chvályhodném počtu dorazili na horní patro z údolí se táhnoucích, téměř terasovitých luk, až k hranici lesa, připraveného pro jejich očekávané orienťácké kratochvíle. Teplé počasí klimatizované mírným vánkem podporovalo optimální závodní rozpoložení všech přítomných, nabitých širokým spektrem ambicí, od těch vítězných ke skromnějším, až k té úplně nejskromnější, k touze ověřit si, že jejich nositelé mají ještě stále dost sil na to, vrátit se z lesa se všemi kontrolami, v doběhovém koridoru podle stádia své vetchosti předvést něco, co se blíže či vzdáleně podobá běhu a dokázat si, že na shánění balzamovacích prostředků je ještě dost času.

Louka, sloužící v zimě jako běžecký stadionek, se proměnila v pohodlné shromaždiště, které absorbovalo vše potřebné, co k takovému závodu patří, aby se dorazivší mohli bez zádrhelů připravovat na zdárné absolvování svých tratí. Že nebudou snadné, to se všichni mohli přesvědčit už při přesunu na sobotní start, i když poměrně ostré stoupání v jeho závěru mohlo napovědět, že se krátká trať poběží více z kopce než nahoru. Horský terén byl podle očekávání členitý a v mnoha místech porostově dost zapeklitý, takže si určitě každý svým způsobem závodu dostatečně užil. Bystrému pozorovateli neušlo, že mezi doběhnuvšími závodníky neprobíhaly žádné vzrušené diskuse na téma problematické mapy, umístění kontrol, apod., což bylo dáno buď tím, že to bylo v lese docela v pořádku, anebo že k tomu již nezbývaly síly.

Na sobotní závod na krátké trati se z oddílu OOP přihlásil docela slušný počet závodníků, protože závodní prostor je jejím srdcím blízký a v dávné historii OB figuroval dokonce jako domácí. Ale ty doby jsou dávno pryč, i když je na ně rádo a s mírnou nostalgií vzpomínáno. Účast byla nakonec o něco nižší, protože posledními prázdninovými závody CVČ zdecimovaná ostravsko-dolnolhotská odnož se na poslední chvíli omluvila, a máme zprávy, že ji momentálně při životě udržují jen vysoké dávky antibiotik, antipyretik a antidepresiv.

Nicméně sobotní výkony OOP nepatřily k přehlédnutelným. Jediná žena startující v žebříčkové kategorii, Va Ociánová v D55B, se postarala o opticky největší úspěch oddílu, když si to do cíle přihasila se sedmiminutovým náskokem, což bylo vítězství ne o parník, ale o středně velký tanker. Udeczkovic family dorazila v plném závodní sestavě, ale bez mamky, takže táta Adek byl nucený se ujmout pasivní role Ár v kategorii EjdžDíÁr, kde doprovázel dceru Lízu. Její starší bratři se neztratili ani v lese ani ve svých kategoriích (Endža v H10C a Amuel v H14C), kde zvláště fyzicky nabušený Amuel zaujal téměř pravidelným střídáním velmi dobrých a velmi špatných postupů. V H70B zkušené trio oopáků dokonale strategicky ovládlo startovní pole. Využili svou početní převahu a jak je zřejmé z výsledkové listiny, doslova své soupeře obklíčili. Zatímco přední pozice zajišťovali vítězný Ýkorka a druhý Iloš, zezadu to zodpovědně kontroloval a jistil Řeťa. V H80B byl jediným zástupcem oddílu Irka Osek, z čehož je zřejmé, že se mu podobný obkličovací kousek povést nemohl. Sám nestačil na víc než na okopírování Řeťova výkonu, čímž bezpečně uzavřel pořadí ve své kategorii. Tu si v lese pojistil několika deseti či dvacetiminutovkami, což patří mezi oblíbená čísla jeho závodnického repertoáru. Při rekapitulaci sobotních výsledků nesmíme zapomenout ani na bojovníky v kategorii P, kde oddíl reprezentovali tři závodníci. Dobře si vedl hlavně Lin, který dorazil do cíle sice s vypětím všech sil, ale se slušným umístěním (8/25), a také sourozenci Ramlovi si splnili svůj výkonnostní cíl, absolvovat zdárně trať a najít všechny kontroly.

S účastí na nedělním závodě to bylo podstatně horší než předchozího dne. „Nebudu vstávat, chci dál ležet zasněný, je totiž neděle a mám dost času“, si v neděli ráno Enka s Artinem určitě broukat nemohli, protože jako jediní z oddílu měli chuť vstát a na klasiku vyrazit. Ostatní byli buď něčím zaneprázdněni anebo jim sobotní krátká trať k uspokojení poprázdninového závodnického elánu bohatě postačila.

Enka a Artin zachraňovali čest oddílu nejen svou účastí, ale především předvedenými výkony. Protože se na závodech objevují spíše sporadicky, lze hádat, že energii pro své uspokojivé výkony pravděpodobně čerpají z určité závodnické natěšenosti a nadšení, což je pohonné médium vyššího oktanového čísla než má běžná rutina pravidelného závodění. Enka v D35C překvapivě dosáhla na velmi hezké umístění 4/16. Přeběhy na trati měla natolik dlouhé, že musela dokonce vytáhnout z paty studentskou znalost fenoménu zvaný azimut, čemuž nezabránilo ani věky zatuhlé kolečko na buzole. Stejně tak i Artin byl se svým umístěním v H35C  (6/14) velmi spokojen, na trati neudělal žádnou chybu a ani běžecky příliš neztrácel. Jeho kontroly měly pravděpodobně svůj den, snažily se mu v lese nadbíhat a jemu stačilo je s lehkostí a přehledem postupně sbírat.

Oba závody byly pořadatelsky, alespoň co se týká oddílu OOP, dobře připraveny, v lese nebyly zaznamenány žádné problémy. Inu, co jiného taky od NORDu očekávat, když se chce ukázat. Nedělní klasika byla možná o trochu zajímavější než sobotní krátká trať, ale samozřejmě drsnější, protože kopce se běhaly nejen dolů, ale hodně i nahoru. Ale o tom ta klasika vlastně je.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Orienťácké léto budiž pochváleno

Víkend, jenž v těsném závěsu navazoval na letní slunovrat, významný to den v roce značící začátek astronomického léta, zavedl příznivce orientačního běhu do obce s na první pohled sympatickým názvem Roštín, nacházející se na Kroměřížsku pod severním svahem pohoříčka Chřiby, aby jim nabídl poslední závody letošního jarního žebříčku. Když jsme se v redakci zamysleli nad názvem vesnice a jeho možným původem, uvědomili jsme si, že by mohl v myslích orienťáků evokovat pocity jak pozitivní, tak i negativní. Podle našeho neodborného hlediska existují tři možnosti původu názvu Roštín. Nejpravděpodobnější se jeví ta, že obyvatelstvo vyniká v produkci pochutin připravovaných na roštu, v úvahu připadá i eventualita, že se domorodci vyznačují nadměrným sklonem k rošťáctví, ale ani to by nemuselo závodníky nijak znepokojovat. Ovšem v případě, že Roštín získal své jméno tím, že okolí obce je silně zarostlé roštím, to už by pro závodníky příliš lákavá představa nebyla. Můžeme hned na začátku prozradit, že se nám tento zajímavý etymologický problém přímo na místě vyřešit nepodařilo. Shromaždiště, situované na obecním koupališti, se bohužel nacházelo až úplně na horním konci obce, kde moc velký kontakt s místními nenastal, tudíž jsme žádné roštovací ani rošťácké aktivity domorodců nezaznamenali. A po naší nenápadné, leč důkladné prohlídce závodního prostoru, můžeme konstatovat, že ani nadměrné množství roští, houští, chrastí či klestí se nikde nevyskytovalo.

I přes toto pozitivum měl sobotní klasický závod dostatek jiných příležitostí k dostatečnému prověření odolnosti a fyzické zdatnosti závodníků. Profil tratí byl hodně kopcovitý s minimem možností kopce obíhat, navíc po vydatných deštích byl povrch blátivý, což šplhání do svahů i spouštění se dolů ještě více znepříjemňovalo. Nedělní krátká trať byla v porovnání se sobotním závodem podstatně příjemnější, o čemž svědčí nemálo pochvalných hodnocení pronesených k výběru závodního prostoru i stavby tratí, která jsme po závodě vyslechli, i když procházka parkem to taky úplně nebyla. Závodníky však nečekaly žádné velké záludnosti v podobě rozsáhlých hustníkových pasáží, povětšinou se běželo z kopce, což mohla být od stavitele tratí určitá satisfakce za sobotní trápení, prostě krátká trať, jak má  být – pohlídání si správného směru a vzdálenosti, žádné velké zdržování, šup šup z kontroly na kontrolu, na každé vteřině záleží.  

Pozávodní ralaxaci a čekání na vyhlášení výsledků si většina závodníků zpříjemnila nejenom konzumací nutnou k doplnění v lese pozbytých sil a energie, ale i svlažením se v bazénu s čistou a relativně vyhřátou vodou, kterou okamžitě ovládla hydrofilní omladina. Nažhavený středobod sluneční soustavy dával o sobě bez přestání vědět, od bazénu se ozýval nepřetržitý vřískot i pláč harantů, dusno bylo na hranici snesitelnosti, všude kolem skutečná i předstíraná pohoda – prostě léto jak má být. Dokonce i šéfka oddílu OOP, známá svou profesně vypěstovanou averzí k bazénové vodě, byla spatřena při metodicky správném provádění plaveckého stylu prsa, chladíc si zvenčí své závodním úsilím přehřáté tělo, když ani vnitřní chlazení jistě zanedbáváno nebylo.

Výsledkovou a hodnotící část Zápisků je tentokrát záhodno začít ostravsko-dolnoveskou sekcí OOP, protože se jako jediní z oddílu zúčastnili obou víkendových závodů. Ela v D16B překvapila na klasické trati hned dvěma způsoby. Za prvé, že na druhé kontrole byla průběžně na nevídaném druhém místě, a pak tím, že to byla vlastně její poslední naražená kontrola. Další už údajně nedokázala najít, závod proto zabalila a šla do cíle. Nedávno jsme ji chválili, že každý závod dokončí bez ohledu na čas strávený v lese, ale jak je vidět, ne vždy to vyjde nebo má smysl. V neděli pak svůj závod dokončila na 29/32. Anka v D45B na sobotní těžké trati doběhla 17/19 a v ani neděli si své umístění moc nevylepšila. Nepovedený, asi trochu vydivočený začátek závodu, ji odsunul na výsledné 29/32. Ani pro Iříka v H65B nebyla sobotní klasika snadná. Umístění 6/9 není špatné, ale odstup od závodníků před ním byl hodně velký. Že v kopcích a vedru během závodu postupně uvadal je z mezičasů více než zřejmé. Nedělní výkon byl u něj naopak podstatně lepší, než se jeví z jeho dosaženého umístění 9/11, k posunu do středu výsledkové listiny mu totiž chyběly pouhé 2 minuty. Svou účastí a hlavně vydařeným výkonem se v sobotu blýskl Irka Osek v H80, a to ani ne tak umístěním 2/3, ale proto, že v závodě zdárně sekundoval hegemonu této kategorie, šumperskému Epovi, a nebýt chyby na první kontrole, byl by mu dokonce i lehce šlapal na paty. 

Na nedělní krátkou trať přijely OOP čerstvé posily, třígenerační rodinný klan Evčíkovců a Iloš s Vou. Pro nejmladší Dinu byl naplánovaný kontrolní den, kdy pod lehkým dohledem mamky Etry v roli mentorky absolvovaly obě závod kategorie P. Uvidíme, jak se zjištěné poznatky a získané zkušenosti projeví v podzimních závodech. V D14B chybovala Tella hned na první kontrole, ztrátu moc nedohnala a doběhla 20/22. Poslední z rodinného seskupení, Řeťa, šel svůj závod na jistotu se zvýšenou opatrností v technicky náročných úsecích, žádné velké ambice si nedělal a spokojeně skončil 9/10. Ve stejné kategorii H70B vsadil Iloš, na rozdíl od minulého závodu, na stále kontrolovaný jistý postup, což sice bylo mnohdy na úkor rychlosti, ale zdá se, že se mu to vyplatilo (2/10). Kategorii D55B s přehledem ovládla Va Ociánová (1/4), a to by mohla být taková pěkná tečka za jarní části letošní sezony. Na Veteraniádu na druhý konec republiky se nikdo z oddílu OOP nepřihlásil, a tak nezbývá než popřát hodně příjemných orienťáckých překvapení a zajímavých zážitků těm, kteří vyrazí na některé z vícedenních závodů.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Podruhé v řadě v srdci Valaška

Po vydařeném závodě ve Vlčkové, zmíněném v minulých Zápiscích, přebral pořadatelskou taktovku další valašský oddíl, který svůj závod ŽB situoval do jižní části domovského regionu, souvisle to zalesněného hřebene Vizovických vrchů vyšperkovaného romantickými Lačnovskými skalami. Pořadatelé se nechtěli pochlubit pouze přírodní krásou valašské krajiny, která těšila oči i mysl všech závodníků úžasnými výhledy do okolí, poté, co vystoupali do nejvyšších partií vesnice Lačnov. Mnozí byli překvapení i výběrem shromaždiště, pro které byl využit tamní skanzen s replikami budov bývalé selské usedlosti, což umožnilo dorazivším závodníkům rozšířit si národopisné povědomí o zdejším regionu. Některá stavení byla pořadateli poskytnuta pro převlékání, čehož využili hlavně ty oddíly, které neměly k dispozici stany, nebo se jim je nechtělo stavět. K těm pohodlnějším patřil i oddíl OOP, který se prozíravě uvelebil v rustikálním pohodlí jednoho z otevřených hospodářských stavení. Nevyzpytatelné počasí posledních dnů si totiž nechtělo nechat ujít příležitost potrápit i orienťáky. Před závodem i v jeho průběhu jim sice dělalo pomyšlení, ale po jeho skončení si svou shovívavost vynahradilo. Nejdříve spadlo tu a tam pár kapek, ale pak dorazily vydatné posily, které se okamžitě prezentovaly sérií krátkých, ale velmi intenzivních přeháněk, při kterých vše, co nebylo bleskově schované pod střechou, bylo okamžitě totálně promočeno. Frekvence těchto prudkých změn počasí by určitě mohla s úspěchem konkurovat obdobné situaci ze známé Čapkovy pohádkové knížky O pejskovi a kočičce, kdy si její hrdinové snažili vysušit kožíšky po vytření podlahy svého příbytku.

Ale pěkně popořadě. Jak už je v tomto kraji zvykem, na start bylo poměrně dost daleko. Závodníci se při odchodu ze shromaždiště ještě naposledy zkoumavě mrkli nahoru na mraky zbarvené 50-ti odstíny šedi, zkontrolovali v TOI TOI 50 odstínů hnědi a hurá na to! Tedy většinou hurá ani moc ne, protože na 2,5 km s převýšením 150 m se musí s rozvahou, pokud ovšem nepatříte k těm lehkonohým nabušeným individuím, co si to odklušou a ani se nezadýchají. Ale stoupání bylo mírné, občas trochu blátíčka, celkem pohoda.

Závodníkům OOP se ale tentokrát na krátké trati příliš nedařilo a ve svých kategoriích se většinou krčili spíše až někde ve výsledkovém pozadí. Přehled jejich (ne)úspěchů začneme tentokrát od nejstarších, tedy kategorie H70. Pro oddíl OOP je vždy důležité, jak se závod líbil Řeťovi, a protože se jedná o jednoho z nejzkušenějších a orientačně nejprotřelejších členů OOP, je možno jeho názor považovat za oficiální stanovisko oddílu. S pochvalou tentokrát nešetřil, a i když doběhl až 6/8, z výsledného času ani z umístění si vůbec hlavu nelámal. Jeho nadměrná spokojenost se projevila i tím, že po závodě vybílil v místním provizorním bufetu zásobu frgálů a navíc se mu podařilo vymámit z domorodců láhev slivovice, protože, když už tuto univerzální pohonnou kapalinu, tak odkud jinud než z Valašska. Ani Iloš neměl v téže kategorii žádné výhrady k oficiálnímu hodnocení tohoto závodu. Ty však rozhodně měl ke svému výkonu. Ač se snažil zkoncentrovat na začátek závodu, hned při postupu na první kontrolu neudržel míru rizika na přijatelné úrovni a tu správnou světlinku ve světle zeleném lese nepatrně minul, neboť si nevšiml lampionu schovaného v zatím ještě neudupané trávě. To by snad ještě mohlo být tolerovatelné, protože další kontroly mu vycházely podstatně lépe a ztrátu postupně dotahoval. Jeho mírně pozvednuté sebevědomí však v polovině závodu srazila další světlinka, která se mu zdála být zašitější než raketová základna v Pákistánu. Po závodě se Pákistáncům omluvil, chyba byla opět na jeho straně. Korunu všemu špatnému nasadil v závěrečné sérii tří po sobě jdoucích údolíček, což byla na něj asi příliš vysoká matematika. Jedno z nich totiž totálně zasklil a dopočítal se jich až při pohledu na lístek s mezičasy, kde se místo předposledního údaje vyjímala jen přerušovaná čára. Diskem samozřejmě nepotěšil sebe ani ostatní. Irka v H65 potvrdil, že stále není ve své kůži. Závody dobíhá fyzicky nadmíru vyčerpán, ale do vyšších pater výsledkové listiny se mu prodrat stále nedaří. Vě Rabicové se v lese hodně líbilo a závod, který pravděpodobně brala jako zážitkovou akci, se snažila užít si co nejdéle. Nejsilnějším zážitkem muselo být hledání první kontroly, na které si rezervovala celou dvacetiminutovku, takže umístění 8/8 ji ani nemohlo překvapit. Šéfka oddílu v D55, i když rychlostně neběžela vůbec špatně, střídala lepší okamžiky s horšími, a protože jich bylo na obou stranách přibližně stejně, skončila zhruba uprostřed (5/8). I tak to byl nejlepší oddílový výkon dne. Anka se na své trati D45 nevyvarovala menších i větších chyb a doběhla 22/29. Ela v D16 naopak moc chyb neudělala, ale díky pomalejšímu tempu se umístila 29/31. Ani oddílová gazela Tella neběžela v D14 nijak moc rychle a úplně čistě, což ji srazilo až do druhé poloviny výsledkové listiny (24/34). Etra tentokrát unikla do jedné z kategorií OPEN s výsledkem 8/28, který vypadá opticky lépe než pohled na některá červená čísla v jejích mezičasech.

Nedělní závod většina členů OOP z různých důvodů vynechala, takže tíha klasiky ležela jen na Dolní Lhotě. Ve zkratce: Irka se na klasiku asi necítil, zašel si jen pro mapu a závod skrečoval, Ela absolvovala trať ve své obvyklé pohodě a Ance patří pochvala za neutuchající bojovnost a slušné umístění 14/27.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Klasika v kolébce orientačního běhu

Za kolébku orientačního závodění u nás je považováno Zlínsko, kde před více než 70 lety proběhly první závody, které se daly považovat za orientační. Ty sice měly k současnému orientačnímu sportu ještě hodně daleko, protože se spíše jednalo o orientační pochody dvou či tříčlenných skupin závodníků, ale jakýsi začátek už byl tady. Součástí tehdejší výbavy závodníka byl i batoh se zátěží, takže účastníci prvních závodů připomínali více pašeráky nebo dezertéry, než současné, lesními porosty probíhající atlety.

Jednou z domén silných oddílů valašské oblasti, do níž Zlínsko patří, je jižní strana Hostýnských vrchů s rozsáhlými a zatím ještě nepříliš narušenými zalesněnými oblastmi, vhodnými k pořádání závodů všech druhů i úrovní. Zkušení pořadatelé těchto oddílů, které patří kvalitativně k našim špičkám a vyprodukovaly nejednoho úspěšného reprezentanta, dokážou smysluplně využít těchto příznivých podmínek, jimiž je příroda obdarovala, a připravit po všech stánkách kvalitní závody – v tomto případě mistrovství oblasti na klasické trati. Zdejších závodů se ostatní oddíly z důvodů výše uvedených rádi zúčastňují, a i my jsme tentokrát byli při tom. Trochu nás mrzelo, že členové oddílu OOP nevyužili možností zazávodit si na klasické trati v prostoru, jakých je v jejich oblasti akutní nedostatek, pokud vůbec k dispozici jsou, a do Vlčkové jich dorazilo jen tolik, že se dali spočítat na prstech jedné ruky člověka nevlastnícího cirkulárku. Někteří se nechali odradit avizovanou velkou vzdáleností na start, která však v reále nebyla nijak dramatická, a navíc měl smůlu Irka Yšavý, kterému cestou na závod jeho obstarožní Fabia opět vypověděla službu.

Naštěstí čest oddílu, alespoň co se účasti týče, částečně zachránila Etráškovic rodina, která po úspěšném restartu orienťácké kariéry její respektované hlavy na minulých OŽ, dorazila dokonce v počtu tří, aby se i její další členové, resp. členky, pokusily o podobné. Zástupce nejmladší generace, Ajda, ač byla v lese naposledy za ručičku v HDR, si odvážně prosadila start v D14, i když byla varována, že to nebude žádná vycházka, ale hodně těžký závod. Prohlásila však, že krátce chodila do turistického kroužku a manipulace s buzolou ji není cizí. S blížící se dobou startu ji však odvaha postupně opouštěla a do lesa se vydala již mírně vyděšená. Podobnou emoci jsme zaznamenali i u její mamky Enky, když ji po svém doběhu asi hodinu vyhlížela v cíli a přitom virtuálně mapovala její pohyby na trati pomocí údajů, získaných od přibíhajících závodníků, kteří ji někde v prostoru zahlédli. Nakonec se přece jen s úlevou dočkala, když Ajda, s časem dvakrát delším než předposlední závodnice v její kategorii, dorazila šťastně do cíle. Sice jen pár minut před časovým limitem, ale se splněným výkonnostním cílem – všemi kontrolami!

Taky Enka startovala po mnohaleté pauze, vlastně poprvé v kategorii D35. Naposledy byla spatřena na závodech, kdy zavládala kategorie HDR se všemi svými tehdejšími potomky (jedno v kočárku, druhé na zádech a třetí zatím v břiše), a léta předtím i v žákovských kategoriích. Nasbírané zkušenosti se nyní snažila naplno využít, ale fyzicky se po tak dlouhé pauze nemohla svým pravidelně běhajícím vrstevnicím rovnat. Se svým účinkováním i umístěním 9/11 však byla velmi spokojena, a s nadšením si užívala neopakovatelnou atmosféru orientačních závodů, kterou už léta nezažila.

Artinovi se nedařilo jako na minulých závodech, udělal jednu větší chybu a uznale pokyvoval hlavou nad časy dosaženými jeho soupeři z popředí výsledkové listiny. Ač vydal ze sebe všechno, umístění 23/25 bral s vědomím, že na ty nejlepší asi ještě nějaký čas stačit nebude.

Ilošovi hezky postavená trať H65 docela vyhovovala, převážně čistý les byl k závodníkům přívětivý a dobře běhatelný, a v kopcovitém terénu se daly vymyslet zajímavé postupy. Ale taky se daly udělat chyby. Přestože překonávání hlubokých a strmých terénních zářezů mu činí potíže, nechal se do jednoho takového nalákat a pak se z něj málem nevyhrabal. Zaváhal taky u dlouhého postupu, kdy si vybral variantu, která se nakonec ukázala být méně výhodná. Jeho umístění 4/11 není zas tak úplně špatné. Závod si nenechal ujít ani nejstarší oddílový veterán Irka Osek, ale tomu se v H75 výsledkově moc nevedlo (7/7). Na jeho nezdaru se podílel jak pozdní odchod ze shromaždiště na start (aby ho stihl včas, musel téměř celou vzdálenost odklusat, což ho stálo dost sil, které mu pak v závodě chyběly), tak i zhruba dvacetiminutová chyba. Těm se Irka čas od času nevyhne a nedokáže je ze svého závodního portfolia ani po stovkách odběhaných závodů zcela eliminovat.

Dnešní zápisky, a možná i některé z dalších, bychom rádi doplnili a hlavně oživili pohledem jiným, než jsou naše oči nezúčastněného pozorovatele, a to autentickýma očima zúčastněné závodnice. Její pohnutky a dojmy ze závodu si můžete přečíst v následných Zápiscích orvané veteránky.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

V nějakém zatemnění mysli jsem se přihlásila po 10 (spíš 25) letech neběhání na orienťák. Na tom není v případě mírně vyhořelé matky nic divného (naopak – jde o rodinný vícegenerační sport, který svou podstatou báječně čistí hlavu v nepřímé závislosti na stupni zašpinění zbytku těla), zatemnění se tedy týká hlavně výběru závodu. Nedošlo mi, že Mistrovství Valašské oblasti na klasické trati v Hostýnských vrších neslibuje zrovna rekreační zážitek. K velké radosti rodinného nestora tohoto sportu, dědy, vypravuje naše domácnost hned tři reprezentanty. Jak říká Martin, v orienťáku je nejdůležitější imidž, proto otevíráme depozitář s oddílovými outfity a kupodivu nalézám i zánovní tretry s hřeby, model 2013. Bude to však stačit?

Cestou v autě briefujeme Majdu: „S buzolou umíš?“ – „Mami, chodila jsem 5 let do turisťáku! Umím i to s tou zimou…“ – „Azimut? Tak to dneska nebudeš potřebovat…“ Ok, popisy kontrol ji už naučit nestihneme, „umí“ přece z turisťáku mapu. Na víc už není čas, protože na start je 2,5 km (do ryzího valašského kopce). Cestou rozháním Majdiny obavy, že to bude trapas… Ale v lese není nic trapas, každý je soupeřem jen sám sobě… Nikdo tě nevidí, nesoudí, nehodnotí… Jen ty a les. A občas okolo profičí gazelí rychlonohý běžec, funící postarší pán nebo motivovaný žáček (a jejich ekvivalenty v dámských kategoriích)… Když nemůžeš, jdeš krokem a předstíráš, že studuješ trať v mapě… (za chvíli budu znát každý cm čtvereční bez předstírání víc než dobře). Tak jen mírný záchvěv tešostrachu a pak už startujeme.

Asi to vezmu popořadě: hned na postupu na jedničku se vyválím v bažině, neva, stejně prší, při postupu na dvojku už jsem „prošitá“ (jak říká kamarád ze sousedního oddílu stavu aktuální tělesné sešlosti bezprostředně související s výkonem), a ač ostrá údolí strategicky obíhám po vrstevnici, dobíhá mne nejen nefyzička, ale časem také pár o poznání svěžejších vrstevnic. Zažiju i kontrolu bezelstně ukrytou v hustníku tak, že se za 5 minut hledání mohu skamarádit s dalšími závodníky. To je tak krásně přítomná chvíle! Největší postup přes půl mapy volím opět po cestě směrem dolů a snažím se přesvědčit laktátová lýtka, že jde o výklus a ještě k tomu s využitím gravitace. Naštěstí boty drži bahenním podtlakem báječně na odkrvené noze, naneštěstí způsobují puchýře. Fenomén, který už 7 let v barefootech neznám. Tož i to je součástí zážitkového balíčku.

Po 84 minutách jsem v cíli. Úplně šťastná. A když doběhne děda i Martin, a taky Majda (těsně pod časovým limitem – jsem na ni tak pyšná, že to v těžkém terénu nevzdala a všechno našla!), je tu pravá orienťácká euforka💪 Tak kam mě vezmete příště?

Hrčavské výročí – jedenáct let s Joe Cafourkem

Zakrátko uplyne přesně 11 let od chvíle, kdy se v červnu 2013 zpravodajský tým redakce Smoke Signals nenápadně, téměř až v utajení, objevil na regionálních závodech orientačního běhu v Hrčavě, kde jsme měli v úmyslu rozjet dlouhodobý projekt týkající se sledování závodní činnosti nějakého oddílu moravskoslezské oblasti. Při rozhodování, který z oddílů si do projektu vybereme, nám ihned padla do oka skupina sympatických závodníků OOP, takže dále již nebylo co řešit. Plody naší investigativní činnosti týkající se sportovních aktivit tohoto oddílu od té doby zpracováváme a pravidelně publikujeme na jejich oddílovém webu formou reportáží z většiny závodů, jichž se členové tohoto oddílu zúčastňují. V prvních letech projektu jsme naše reportáže publikovali pod názvem Zápisky veterána, teprve později se do jejich názvu dostalo jméno šéfa naší redakce, Joe Cafourka.

Musíme sebekriticky přiznat, že jsme zpočátku ani pořádně nevěděli, do čeho se pouštíme, protože jsme o tomto sportovním odvětví měli jen mlhavé informace. Proto bylo hlavním cílem projektu získat co nejvíce praktických zkušeností, protože i my na americkém středozápadě sníme o tom, že tam orientační běh zapustí hlubší a silnější kořeny. Například velkým problémem, omezujícím v té době jeho rozvoj u nás bylo to, že hlavně v oblastech nevadské pouště bylo možno jen velmi obtížně zapíchnout do sypkého písku stojan s lampionem. Jsme si vědomi, že podobné záležitosti musely být pro širší orienťáckou veřejnost možná až úsměvné, ale to vyplývalo z naší neznalosti prostředí a amatérského přístupu ke specifikám a problematice OB. V současné době snad již vykazujeme dostatečnou míru zasvěcenosti a jsme přesvědčeni, že se v tomto úžasném orientačním sportu už dokážeme lépe orientovat.

Letošní závody v Hrčavě, jakoby pořádané právě na připomínku výše uvedeného výročí, byly záležitostí nejen oblastního žebříčku MSK. Třinečtí pořadatelé je připravovali v kooperaci se slovenskými kolegy zpoza nedaleké státní hranice jako souběžné závody i v rámci jejich žebříčku. Tyto závody byly pro slovenskou stranu pravděpodobně významnější než je běžný ŽC MSK, protože v počtu účastníků měli jasnou převahu, která byla zřejmá nejen při pohledu do startovních listin, ale především na shromaždišti. A že to pro ně nebyly jen nějaké lecjaké závody, svědčí i účast jedné z největších legend československého a později i slovenského OB, Oži Olláka. Všudypřítomná jadrná slovenština lehce převálcovala jak kratke zobaky z Ostravy a okolí, tak třineckou goralčinu či kultivovanou češtinu opavských závodníků. Škoda, že zde nebyly slyšet nejsilnější hlasivky oddílu OOP, ty by se v tamní konkurenci určitě neztratily. Převaha v počtech slovenských závodníků se projevovala hlavně u vyšších věkových kategorií, například v H65C byli z 22 startujících jen čtyři Moraváci. Příčina tohoto stavu je přímo do očí bijící. Slovenská populace totiž vykazuje u osob vyššího věku podstatně lepší zdravotní i fyzickou kondici než populace česká, což lze poměrně snadno vysvětlit rozdílnými stravovacími návyky obou národů. Oštiepok a brynza zapíjená žinčicou má podstatně vyšší nutriční hodnotu než tvarůžky zapíjené plzní. Tento propastný rozdíl by snad nedorovnaly ani anabolické steroidy. Teď jde o to, zda trvat na našich tradičních, pohnutou historií vyšlechtěných kulturních hodnotách a nechat se porážet v typicky českém sportu od našich slovenských přátel, nebo v těch tradicích trochu ustoupit s vidinou možného ozdravení naší populace. Toto je zásadní otázka, která se ovšem týká spíše budoucích generací než té současné veteránské a svou složitostí si určitě nezadá ani s problematikou a závažností důchodové reformy.

Většina členů OOP, kteří se pravidelně účastní závodů, pravděpodobně usoudila, že jeden závod za víkend je pro tak vzdálenou destinaci dostačující, a proto na sobotní klasiku dorazila jen pětice odvážnějších. Velkým překvapením byla  zejména účast Artina Etráška, který, jak provinile přiznal, vytáhl ze svého depozitáře zakonzervované OB oblečení a propriety po dlouhých sedmi letech. A sám byl překvapen, jak mu to v těžkém horském terénu šlo. Nejen běžecky (již delší dobu na sobě intenzivně pracuje a pravděpodobně si svou rostoucí výkonnost chtěl ověřit i v orientačním závodě), ale i mapově zvládl svou trať v H35 výborně. Umístění 13/27 bylo pro něj velmi povzbuzující. Pro dolnolhotskou sekci, která je známá svým pozitivním vztahem k trampingu, musela být dvoudenní účast na závodech přímo lákadlem, a tak se nelze divit, že jsme její členy našli v již sobotních výsledcích. Nejlépe z nich zaběhla Anka, která v D35 dosáhla pěkného umístění 9/20 a potvrdila, že klasika její nátuře vyhovuje více než krátká trať. Ela v D16 si chodí závody svým tempem a umístění 12/16 je pro ni určitě uspokojivé. Iřík přes svou zkušenost ve své kategorii H55 dvakrát chyboval a jeho pozice ve spodní části výsledků již bývá standardem. Iloš svou trať H65 začal velmi špatně, nemohl se srovnat s mapováním porostů a po nezvládnutí postupů a dohledávek u první a třetí kontroly se průběžně potácel až na 15. místě. V dalším průběhu závodu sice ve svém tápání pokračoval, ale podařilo se mu vylepšit svou pozici v cíli aspoň na ucházející 8/21.

Na nedělní krátkou trať přijelo oddíl OOP doplnit několik čerstvých posil, které se měly pokusit o vylepšení celkové výsledkové bilance. Nejvíce se to podařilo Ýkorkovi, který se přijel do lesa odreagovat a zregenerovat poté, co si při rekonstrukci bytu s úspěchem oživil všechny své řemeslné dovednosti. Zdejší mapově pestrá trať H65 mu plně vyhovovala, doběhl na velmi pěkném 7/22. Řeťovi a Ilošovi, kteří se potýkají se zdravotními omezeními úměrnými jejich věku a nadměrnému opotřebení těla (i když kdo je v těchto věkových kategoriích nemá), tratě tohoto horského typu terénu s převážně náročným podkladem vůbec nesvědčí, a podle toho taky vypadaly jejich výsledky. Iloš si oproti sobotě ještě pohoršil až na 16/22, Řeťa doběhl 19/22. Rozmrzelost Iloše ze svého výkonu byla zjevná, místo vtípků, kterými obvyklé srší na všechny strany, se tentokrát po doběhu tvářil jako kakabus. Myslíme si, že při omezených možnostech pohybu je důležité zaměřit se na bedlivější mapování a pak by se z toho určitě dalo vykřesat více. Artin v H35 se mezi svými vrstevníky „neztratil“ ani na krátké trati, kde se svým časem opět přesně trefil doprostřed výsledkové listiny. Dlouhonohá Tella na trati kategorie D14 vynechala, pro ni asi z důležitých důvodů, pár kontrol, což samozřejmě vyčítacímu zařízení nemohlo uniknout. Ela si oproti sobotě o jedno místo polepšila (11/15), což se ovšem nedá říct o Ance, která svůj předcházející výkon zdaleka nezopakovala a doběhla 23/23. Buď se jí nepodařilo po sobotním závodě či noci pod širákem řádně zregenerovat, anebo přespříliš divočila v terénu, který chtěl spíše přesné mapování a rozvahu. Umístění Irky v H55 (17/21 ) a Vy Rabicové v D55 (8/9) odpovídá jejich současným možnostem.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Co všechno se vyVRBilo v Zeleném pekle u VRBna

Je všeobecně známo, že Ichard Lech, pokud se dostane ke stavbě tratí, závodníky vůbec nešetří a ani tentokrát si tu příležitost nenechal ujít. Jak taky jinak, když jeho oddíl VRB, jehož hlavním a možná i jediným protagonistou je on sám, získal pořadatelství ŽB. Přes tuto svou pověst drsného až nelítostného stavitele tratí se na závody přihlásilo poměrně hodně závodníků, asi proto, že to byla první letošní příležitost setkat se s kolegy a kamarády ze sousedních oblastí. Závodním prostorem byla poměrně rozsáhlá lesní pasáž, která byla v minulosti, kdy lesy byly ještě lesy, využívána spíše směrem od Bruntálu. Shromaždiště v Nových Heřmínovech se jevilo pro takovýto podnik téměř vyhovujícím, až na ten komplikovaný příjezd, komplikované parkování a komplikované cesty na start. Po absolvování té sobotní si závodníci pravděpodobně mysleli, že co do obtížnosti se bude jen těžko překonávat, ale po nedělní si svůj názor určitě zrevidovali. Pro méně flexibilní závodníky, hlavně vyšších věkových a váhových kategorií, to v neděli mohlo být dobrým tréninkem na případnou účast v Survival reality show.

Sobotní klasika proběhla v prostoru, který se vyznačoval obtížně zmapovatelnými nekompaktními porosty, světlinami či zarostlými pasekami, často s nejasnými okraji, na které se v závodě při mapování nedalo příliš spoléhat a současně pěkně umístěnými, často i pěkně zašitými kontrolami, což činilo tratě sice obtížnými, ale zajímavými. Zatímco horní pasáž byla docela průhledná a průběžná, čím více se závodníci dostávali níže k cíli, tím bylo v lese zeleněji a dalo se s dost poměrně velkou pravděpodobností odhadnout, co pro ně bude připraveno na neděli.

Nejstatečnější výkon z oddílu OOP předvedla Íša se svými dvěma mrňaty na trati HDR, pro které už vydrápat se na start muselo být velkým dobrodružstvím. Pro Elu v D16C byl závod asi přespříliš obtížný, a ač v lese strávila zhruba 2 h, ve sledu mezičasů měla bohužel mezeru. Náročný byl určitě i pro Anku, která v D45B doběhla 18/20, ale ta je známá jako bojovnice, která nikdy nevzdává. Enža Udeczek před závodem sršel optimismem a zdravým sebevědomím a prohlašoval, že závod v H10N vyhraje, neboť už běžně běhá nefáborkované tratě, což se mu nakonec, byť jen o fous, podařilo. V H60B startovali jen čtyři závodníci, Irka Yšavý doběhl 4/4, ale jen s mírnou ztrátou na druhé místo. Do kategorie H70 byli nasazeni dva závodníci OOP, ale Řeťa na poslední chvíli svůj start skrečoval, řádně omluven, neboť náhle onemocněl ORL  chorobou neznámého původu. Ilošovi se podařilo doběhnout 1/7, ale bylo to spíše utrpěné vítězství, protože při jeho některých haluzových dohledávkách mu štěstí muselo pořádně držet palce. Zásadní chybu sice neudělal, tedy s výjimkou jednoho hodně nejistého postupu, při kterém dlouho ani netušil, zda vůbec běží správným směrem, ale nakonec mu vyšlo i to. Chybou v tomto případě bylo, že svůj postup korigoval s kolegou z kategorie, kterého doběhl, místo aby se držel svého. Výkvět oddílu se opět sešel v kategorii P3, kde se mu podařilo zcela ovládnout závěr výsledkové listiny a vytvořit kompaktní trojčlenný blok v pořadí Ranta, Adek, Arin, a to tak pevný, že za sebe pustili pouze jediného závodníka.

Nedělní krátká trať přivítala zájemce o její pokoření stejně slunečným počasím jako v sobotu, jen mírně se zvedající popolední vánek příjemně snižoval teplotu a klimatizoval ovzduší. Na tratích však horko bylo pořádné. Už doběhový úsek sobotní klasiky a název nedělní mapy Zelené peklo dávaly tušit, co lze od závodu očekávat, nicméně skutečnost předčila, bohužel v negativním smyslu, očekávání. Dejme tomu jak u koho, ale u většiny asi dost hodně. Bylo to prostě jiné kafe než v sobotu, kde nejnepříjemnější úseky tratí by byly v nedělním závodě považovány za nejpříjemnější. Místy to s orienťákem moc společného nemělo, prostě stavitel tratí se rozhodl, že si svou pověst „brutála“ nepokazí. Závodníky čekalo téměř neustálé prodírání se hustě zabušeným až téměř neproniknutelným porostem, vyztuženým ostnatými křovisky, hustými nálety mladých stromků, spadanými větvemi a povalenými stromy, čemuž se povětšinou nedalo vyhnout, protože kontroly byly s oblibou umísťovány uprostřed této džungle, což bylo pro mnohé místy dost demotivující. Možná těm, kteří jsou zvyklí závody chodit pěšky, to moc nevadilo, či dokonce vyhovovalo, ale kdo si chtěl aspoň trochu popoběhnout, musel si vystačit s krátkými přeběhy po asfaltce a užít si minutový úsek ze sběrky do cíle.

Přesto oddíl OOP zaznamenal v neděli lepší výsledky než v sobotu, o což se zasloužila hlavně děvčata. V D14C se Tella vyhoupla na třetí místo (3/5), a i když začátek závodu se jí příliš nepovedl, zabojovala a na bedně si užila svou chvilku slávy. Na prvním místě skončila i Ela v D16C, ale ta neměla v kategorii žádnou soupeřku, takže ji stačilo jen dorazit bezchybně do cíle. Ance v D45B se sice jedna kontrola vůbec nepovedla, přesto se umístila lépe než v sobotu (17/22). Va Ociánová se určitě nechtěla spokojit se sobotní porážkou a svým téměř bezchybným výkonem udělala vše proto, aby jí další vítězství neuniklo (1/7). Radostnou chvilku v nastoupené řadě vítězek si při dekorování vychutnala taky Va Rabicová v D55C. Na to, že díky přítomnosti pouhé jediné soupeřky měla cestu k vítězství trochu usnadněnou, se už historie ptát nebude.

Výkony hochů už tak slavné nebyly. Iřík v H60B (10/11) bojoval na trati nejen s fyzičkou, ale i s proradnými trněnými šlahouny, se kterými, podle zkrvavené tváře, kterou se po závodě prezentoval, vysoko prohrál na body. Z výsledků H70 je zřejmé, že Iloš si své závodní štěstí vybral v předcházejícím dni. Výše popsaný charakter trati jeho současným schopnostem pohybu vůbec nevyhovuje, neustále zakopával a padal, takže ho bylo možno spatřit více v horizontální než ve vertikální poloze, navíc kontroly se mu vesměs vyhýbaly. Jednou si dokonce ustlal přímo v bažince, ale zda pocítil nějaké léčivé účinky této bahenní koupele, to se nám zatím zjistit nepodařilo. Jeho umístění 3/8 ukazuje na skutečnost, že i jeho kolegové v kategorii si na trati zrovna moc nelebedili. I doznívající chorobou oslabený Řeťa nakonec závod úspěšně dokončil (8/8), čímž splnil svůj nedělní výkonnostní cíl. To se samozřejmě podařilo i bratrům Olederovým v HDR, kteří dorazili do cíle ne ruku v ruce jako obvykle, ale překvapivě s větším časovým odstupem, což může naznačovat, který z nich se ve věku čtyř let profiluje jako tahoun této bratrské dvojice.

Tisková oprava:  Analytický útvar našeho časopisu zjistil, že v Zápiscích 103 došlo k jisté nepřesnosti, za kterou bychom se rádi omluvili a uvedli ji na pravou míru, aby to v životě postiženého nezanechalo neblahé následky. V kategorii P startovali ne tři, jak jsme mylně uvedli, ale čtyři závodníci OOP, a právě ten čtvrtý, kterého jsme opomenuli uvést, dosáhl z nich nejlepšího umístění (Adek 6/19). Náš časopis se dotyčnému mými ústy omlouvá za tuto politováníhodnou událost, ke které dochází maximálně jednou za 10 let (pokud si toho někdo všimne). Výsledek vytýkacího řízení s neodpovědným redaktorem je vnitřní záležitostí tohoto časopisu a nebudeme jej proto zveřejňovat.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA